26. červen bude už navždy v mém životě dnem, kdy jsem se stala matkou. Dnem, kdy se všechno v mém životě změnilo. Nejde o nějaký patos či teatrálnost, jako spíše prosté konstatování faktu. Stejně jako v manželství jsem netušila, do čeho jdu, co mě čeká a jak dlouho to potrvá. Nyní je jisté, že to potrvá už nafurt. Věčnost, která uteče jako voda. Než jsem si zvykla, že musím pořád dokola opakovat, co je třeba udělat a proč, musím se to zase odnaučovat. Ideálně mlčet, neptat se, usmívat se a vařit.
Extrémní polohy počasí mě dohánějí k extrémním náladám. V tom neskutečném vedru nedokážu normálně fungovat. Srdce mi buší, je mi takové horko, až je mi zima, a když vstanu, mám černo před očima. A do toho se plížívě blíží další atak Krize středního věku.
Jak člověk stárne, trochu leniví. Nevím, jestli ubývají napřed síly a pak slábne chuť, nebo jestli je to naopak, každopádně jak se člověk uvelebí v tom svém domácím pohodlíčku, je stále těžší donutit se zkoušet nové věci a občas jen tak vypadnout ven. Představa, že sedím doma u televize Barrandov, je však natolik děsivá, že se usilovně snažím udržet krok s tou aktivnější částí svých vrstevníků.
sem člověk, který strašně nerad plýtvá energií. V podstatě jedu v úsporném režimu a když je třeba, tak se hecnu a vydám krátkodobě spoustu sil na něco konkrétního. Pak se osprchuju (skutečně nebo jen pomyslně) a vrátím se do klidu. Toto kolečko se, bez sprchování, opakuje za den mnohokrát.
V některých novinách z posledních dnů jsem viděla článek o Alzheimerově chorobě. Chtěla jsem si ho pak přečíst, ale zapomněla jsem, v kterých novinách to bylo, a už jsem ho nenašla. Vím, zní to jako začátek otřepaného vtipu, ale je to čistá pravda.
Tak nám oficiálně začalo léto. Ty třicítky a parna doteď bylo jaro. Letní slunovrat nám dopřál nejdelší den v roce a odteď už to všechno půjde zase k horšímu. Kratší dny, méně světla a slunce, a než se nadějeme, je tu zima. Protože podzim a jaro už vlastně neexistují.
Vnímaví čtenáři blogu již dávno pochopili, že můj vztah ke sportu je ambivalentní. Zpocení svalnatí lidé mě děsí, míčové hry nesnáším od dob vybíjené, kdy mě letící balon zezadu narazil do hlavy, má hlava se pohnula vpřed a narazila na žebřiny, které se pohnout odmítly. Jízda na kole s úzkým sedlem a řídítky proklatě nízko je čirým utrpením a úplně nejhorší jsou všechny sportovní činnosti, spojené se sněhem, ledem, zimou. Brrr! Takže zbývá běh a chůze, při níž se stačím kochat okolní přírodou. Pěkně zlehka.
Mnohokrát už jsem psala o svém obdivu k lidem, kteří chodí světem jako sluníčka s úsměvem pro každého, i když mají právě zánět okostice a pračka jim zničila novou podlahu. Lidi, kteří mají pořád dobrou náladu a vždycky si pro vás najdou pár milých slov. Ty krásné, laskavé tváře, které rozzáří každý prostor.
