Rozhodně nejsem člověk, který ráno vstane a pustí si televizi. Přijde z práce a sedne si k televizi. A v noci se u stále běžící televize probudí s hlavou zalomenou. Já doma nejvíc ze všeho miluju ticho. Ticho je pro většinu pracujících matek nedostatkové zboží, stejně jako samota. Teď se občas konečně vracím do prázdného domu, a věřte – nevěřte, ještě stále se toho ticha a klidu nemůžu nabažit. Ta rozkoš dělat si co chci, většinou tedy aspoň chvíli nedělat vůbec nic, a ještě tomu v tichu! Och! Ach!
Dalším výsledkem mé výzvy každodenního psaní je pochopení toho, že zatím dokážu psát nonstop, když musím. Abyste rozuměli, já se psaním živím, píšu celé dny pro někoho něco, takže když mám ve volné chvilce psát něco pro sebe, je to fakt divné a vyčerpávající.
Odpočítávání dnů je děsivější, než jsem si kdy myslela. Zatímco v jiných případech, třeba když vojáci stříhali metr do civilu, šlo o to těšení se na poslední centimetr, já bych nejraději každý den zastavila a prožila několikrát za sebou. Jako v tom filmu Na Hromnice o den více. Ne každý den se člověku vydaří přesně tak, jak bych si přál. Nebo se naopak vydaří nad očekávání skvěle. Prostě premiéra by si zasloužila ještě mnoho repríz, aby se dal výjimečný zážitek zopakovat nebo hru vypilovat k dokonalosti. Jenže zítřek nám nikdo neslíbil. Máme vždycky jen dnešek, den s pořadovým číslem, a je jen na nás, jak s ním naložíme.
Kromě setrvalé snahy zhubnout se na mém seznamu předsevzetí neustále objevuje položka: zlepšit svou angličtinu. Ne že bych anglicky vůbec neuměla, jen jak celý život pracuji s českým jazykem a všemi jeho nuancemi, jak vytvářím složitá souvětí a hledám zajímavá česká slova, neumím myslet ani vyjadřovat se v holých větách. Navíc jsem žena, poněkud komplikovaná. Proč to vyjádřit jednoduše, když to jde složitě? Angličtina je geniální právě v té výstižnosti a zároveň jednoduchosti. A to mně nejde.
Na youtube si pouštím Pražský výběr a jejich píseň Chvastoun. Proč? Protože „když jsme hráli na cimbály, všichni myši tancovali“. Protože je tady Cimbalfest a já už počtvrté mířím do Valmezu na mezinárodní festival cimbálu.
Můj nahodilý, až intuitivní experiment s vedením nahodilého, až intuitivního deníku mapujícího jeden roku jedné ženy před jedním životním milníkem ukazuje už po pár dnech zajímavé věci. Třeba to, že by bylo mnohem lepší mít plán příspěvků alespoň na týden či měsíc, abych se každé ráno nebudila hrůzou, že jsem zažila věci, o kterých psát nemohu, nebo věci, o kterých psát mohu, ale nechci.
Dříve než se člověk vydá nějakým novým směrem a vytyčí nové cíle, měl by se zastavit a ohlédnout, jaký kus cesty už ušel. Moderním způsobem vyjádření téhož je takzvané portfolio, tedy přehled toho nejlepšího z nás. Nemusí jít nutně o „book“ profi modelek nebo závratný seznam publikovaných vědeckých děl. Stačí tužka a papír. Každý, opravdu každý z nás má za sebou plné portfolio důležitých činností, které možná nepohnuly světem, ale třeba ovlivnily naše děti nebo zkrášlily prostředí kolem nás či v nás. Jen je třeba na ně nezapomínat.
Blog Úžasné Báry o významu domácího zahradničení
Žlutý 3/2019
