Přiznávám, nemám talent ke hře na klavír. Trápila jsem se v lidušce nekonečně dlouhých šest let s minimálním výsledkem. Nakonec paní učitelka, snad ne mým výraznějším přispěním, zemřela, a já jsem za klavír nesedla ke cvičení už nikdy v životě. Oč horší hráč, o to nadšenější jsem posluchač. Nejraději mám staré klavíristy a Jitku Čechovou.
Přestože jsem zrozena v zemském znamení Býka, jsem vodní živel. Miluju vodu ve všech skupenstvích. Dnešní píseň Hradišťanu je krásná a třeba vám trochu osvěží dnešní horký den.
Původním záměrem mé výzvy #365 bylo psát tak dlouho, dokud mi to psaní zase nepůjde. Jako bych chodila každé ráno běhat a po roce uběhla maraton jako nic. S tím rozdílem, že když běháte, nikdo nemusí vidět, jak to bolí, jak komicky vypadáte na začátku, jak se potíte a nadáváte. Když píšete blog, vidí vaše pokroky i pády každý, kdo na vaše stránky zabrousí. Nelze vyběhnout pod rouškou tmy a vrátit se jako ultramaratonec.
Ladislav Floreán (24) je kuchař původem z Bratislavy, který ve své pražské minigarsonce vaří několikachodové menu pro hosty z celého světa. Inspiraci pro svou zážitkovou kuchyni bere na stážích ve špičkových restauracích Evropy, kde pracuje od rána do noci bez nároku na mzdu. Domů se vrací bez peněz, ale plný nových zkušeností a moderních trendů, které využívá ve svém podnikání.
Když básník Jan Skácel pojmenoval jednu svou sbírku Smuténka, našel slovo, které pro každého z nás znamená něco trochu jiného. Smuténka za nás smutná se občas vynoří i v mém životě. Prostě najednou vám na duši sedí zvláštní tíha, aniž by byl nějaký objektivní důvod k tesknění či žalu. Oči mi vlhnou při každém náznaku něčeho něžného, rozpláče mě i štěně v reklamě nebo písnička v rádiu, jejíž slova najednou zvláštně souzní s tím, co právě cítím.
Tak se mi zalíbily ty názvy písní v titulku, že v tomto experimentu pokračuji. Joe Cocker a jeho slavný song se k dnešnímu blogu velmi hodí. Stejně jako se hodí k oplodňovacímu tanečku, láhvi vína u svíčky, smutné chvilce před sebevraždou nebo k pohledu do zrcadla po návštěvě kosmetičky.
Můj život je prost mnoha věcí. Nemám žádné démanty, žádné zlato, kromě snubního prstýnku, prstýnku po dědovi a zlaté minimyši na krk, kterou jsem dostala od svého kamaráda kdysi k narozeninám. Nevlastním nic z luxusních značek. Své staré hipsterské auto Ježuru jsem zdědila a od prvního dne, co ji mám, jsem začala znovu řídit. Novou televizi jsme si pořídili teprve loni a je v pokoji se starým nábytkem a kobercem z roku 1981. Kuchyň sestává ze staré kredence po babičce a několika homemade skříněk. Přesto nemám pocit, že bych v životě strádala. Protože mám svou rodinu, své přátele, vlastní dům a dostatek svobody k tomu, abych mohla občas odcestovat a toulat se světem. Víc nic prakticky nepotřebuju.
Tak to vypadá, že hledám první berličky, jak svou výzvu celoročního psaní blogu každý den obejít. Za dva týdny je to už podruhé, kdy spojuji dva dny dohromady. Tak si třeba říkám, že Bůh v neděli nepracoval a že dělat se má jen 6 dnů ze 7, například. Prostě jednou týdně se zaseknu, a protože nechci prohlubovat tvůrčí dluh, neb já na dluh žít neumím, spojím dva dny dohromady. I když vůbec nejde o neděli, ale třeba o pondělek s úterkem.
