Den na cestě. Opouštíme Malagu, naše malé, milé, největší španělské maloměsto. Bylo tady moc krásně, opravdu. Míříme k další turistické pasti, městečku Ronda. Juanitě naskakují kilometry jako zrychleně odžité roky, a na sklonku dne v Seville se už z počátečních 6 km vyšplhala až skoro k tisícovce. Cesta Andalusií vypadá jednotvárně, ale může se zimomřivý suchozemec nabažit výhledů na moře nebo obsypané pomerančovníky nebo nekonečné plantáže olivovníků, rozeseté po všech kopcích?
Poslední den v Malaze. Líný den. Je třeba zařadit program, který v sobě nezahrnuje přesuny přes půl regionu. Uklidnit se. A podívat se, kde vlastně celou dobu bydlíme. Jarda již netrpělivě vyhlíží chvíli, kdy se z naší vlakové soupravy odpojí. Pára už se hromadí pod kotlem a je jen otázkou času, jestli ji upustí v radostném zahoukání nebo explozi.
o se vám vybaví, když se řekne Gibraltar? Mně do včerejška nic moc. Představovala jsem si jižní cíp Evropy jako kus planiny s velkou skálou s výhledem do Afriky. A že patří Británii už pár století. Letěli jsme s Juanitou na jižní cíp Pyrenejského poloostrova po nádherných španělských dálnicích a cestách jako páni, i když jsme čtyři dámy (s Juanitou, jasně) a Jarda.
V jedné staré české písni se zpívá, že jsou dny, kdy svítá o něco dřív. Tady na jihu Španělska tedy rozhodně svítá o něco později. Vlastně je tu dost dlouho tma jak v měchu. Snídáme o půl osmé za naprosté tmy. Pak se jako lusknutím prstu rozední a je zase světlo o dost déle než u nás. My paprsky španělského slunce hodláme využít do poslední minuty.
Jaký si představíte nejvíc nejhorší začátek dovolené? Vynásobte svou představu stem, a pochopíte pocity člověka, který se ráno před odletem, kdy potřebujete dodělat tisíc věcí, probudí se strašnou migrénou. Nejhorší za několik let. Když je člověku zle, zvláště leží-li od kuropění v koupelně s hlavou v záchodě, jeho perspektiva se změní. Původní skvělá myšlenka na dovolenou ve Španělsku se změní na myšlenky o španělské inkvizici (kdo milujete Monty Python, snad jste se zasmáli) či španělské botě nasazené na mou hlavu.
Je pondělí, což zvyšuje naši radost z pobytu u moře ještě několikanásobně. Když si představíme, jak všichni jedou do práce, hned máme lepší náladu.
Nedělička. Na obloze azuro, teplota stoupá k příjemným výšinám a z nulové nadmořské výšky stoupáme i my. Cílem dnešního výletu je vesnička Litochoro, která leží na úpatí Olympského pohoří. Takže příroda.
Sobota v Soluni. Liduprázdné vymrzlé město z páteční noci se proměnilo v prosluněné místo, kde to žije. Kolonáda podél Soluňského zálivu je plná korzujících párů, rodin s dětmi, běžců, jezdců na koloběžkách a rybářů. Ti nahazují způsobem, jako by byli na kolonádě sami, takže se divím, že vlasec ještě některou z procházejících dámiček neskalpoval. I za denního světla vytváří deštníková plastika Georga Zongolopoulose zajímavé fotogenické kompozice a Saša Big, jezdecká socha Alexandra Velikého, po jehož dceři je prý město Thessaloniki pojmenováno, vypadá také impozantně. Protože nad černou sochou je azuro. Slunce začíná hřát a na Jardovi, který neunesl recenzi své bundičky od módní policie a vyšel si ven jen v košili s krátkým rukávem a saku, začíná pomalu roztávat jinovatka.
