Včerejšek jsme nějak přebyly u vody, objevily jsme skutečný malý obchod jen pár minut prašnou cestou od hotelu. (Už nemusím nosit vodu jako soumar z Černomorce, hurááá!) a v něm dokonce docela zajímavý výběr ovoce, a mají i veku a máslo, tudíž večeře je jasná. Dvě hodiny před půlnocí odjíždíme na výlet do Instanbulu. Jedeme na jih, takže máme jen kraťasy a trička a batoh na záda. Kdybych tušila, jakým autobusem pojedeme, přibalila jsem nám ještě oteplovačky, a kdybych věděla, jaké bude v turecké metropoli počasí, do batohu bych přihodila ještě pohorky a větrovku a dva deštniky.
Pondělí znovu, protože včera neděle byla (ale Zoufalec ani netušil)
Několik pozitiv na začátek: snídaně ušla, moře je úžasně teplé a dopoledne i čisté a okurky tady mají nejsladší na světě.
Nápad odjet na týden na last minute do Bulharska se zrodil v mé hlavě. Tudíž všechny stesky mohou padat jen a jen na mou hlavu. Martinka chtěla jet se mnou, výhradně se mnou, což je pro všechny, kdo éta sledují náš italský vztah, asi stejně překvapivé jako pro mne samotnou. Zítra má 14. narozeniny, a tahle dovolená měl být dárek.
Kamarádi, přátelé,
tlaková níž mě tlačila a tlačila, až vyšel ven nápad založit si vlastní blog. Friťák jsem si koupila také až v okamžiku, kdy už ho měli všichni, takže načasování je v pořádku. Zoufalec se nikdy neveze v mainstreamu! Po úspěchu...
