Už jsem psala o svém „pídění“ na naší hůře. V odkladišti dějin obyvatel tohoto domu se dají najít věci, které mají svůj unikátní příběh. Po těch se pídím a pátrám a kvůli nim jsem ochotná proměnit se v horníka, nosiče, průzkumníka a odvážlivce, který šátrá rukama v černých dírách v naději, že něco objeví. Než dojdu k věcem, které mě zajímají, musím se ale prokousat haldami věcí, které nevzbuzují můj zájem, jen dlouhou řadu otázek.
Když začnou na jaře pučet první stromy a rozkvetou jarní květiny, lidi fotí a fotí tu krásu jako blázniví. Dívám se na ně z okna, jak stojí u záhonů před kostelem v předpoklonu a hledají mobil. Já fotím taky. Jaro. I podzim. Strkám nos až k hlíně, abych získala lepší detail. Obyčejným foťákem nebo mobilem, žádné zrcadlovky. Žádné velké upravování. Příroda je dokonalá taková, jaká je. Úžasná. Tak kdybyste měli někdy chvilku zastavit se a pokochat se tou krásou, je tu pro vás rubrika Makroradost v mikrosvětě.
Jednoduše úžasný! Právě takový je Izrael. Země na Blízkém Východě, o níž máme možná zkreslené představy a z cesty do ní zbytečné obavy. Dojmy a zážitky z cesty do Izraele najdete na Zoufalcových zápiscích v odkazu v záhlaví webu.
