Z Liberce domů do Hostýnských vrchů to trvá pár hodin, ale my jsme si na cestu vyhradili celý den. Rozloučili jsme se s Šárkou a holčičkami, zamávali Ještědu v mlze a vydali jsme se s Jardou na poslední část road show podél státních hranic.
Jediným rovným místem v Jablonci je přehrada, kterou cestou míjíme, ale Liberec na tom není o moc lépe. Ovšem kdo by si stěžoval, když se cestou můžu kochat z tepla auta všemi barvami podzimu. Občas mám pocit, že se noříme do obří fototapety s červeno-žluto-oranžovo-zelenými stromy.
Vyrážíme z Prahy do Jablonce nad Nisou, kde jsem nikdy nebyla. Protože hodláme poznávat cestou českou krajinu, vybíráme ty nejobskurnější cesty a nejpodivnější místa. V žaludku máme oba s Jardou zkažené mléko, které nám našlehali do kafe v jedné letenské kavárně. Když jsme je na to upozornili, tak nám dvě holky v obsluze odpověděly, že už to ví. Tak to jsme klidní. Čekat omluvu nebo snad vrácení peněz bylo hodně moravsky naivní.
Můj kufr a Jarda odjíždějí z letiště, zatímco já zůstávám před letištní budovou. Mám déjà vu. Tohle jsem už zažila, a proto nepropadám panice. Tentokrát totiž nezůstávám nikde ani v noci, ani s horečkou, ani sama jako minule. Polovina Jaroš’s group se nevlezla do mikrobusu, a tak čekáme s Kájou na další. Nic se neděje. Jen výlet do Portugalska končí.
Středa 8. ledna 2020 byla oficiálně dosud nejdelším dnem v tomto roce. Za 24 hodin jsem spala chvilku v Brně na posteli se dvěma cizími ženami, chvilku v letadle na růžových mráčcích a možná po sekundách několikrát odpoledne pokaždé, když jsem se posadila. Motto dalšího zájezdu Jardatour zní: Kdo se bojí, sere v síni, a my se ho snažíme naplnit ze všech sil. Jsme v Lisabonu.
