Za pár dní začne listopad. Ochladí se, bude větší tma a z každého šuplíku na nás budou vyskakovat Vánoce s výčitkami, že ještě nemáme nakoupené dárky. Samozřejmě ty nejdražší, nejstylovější a nejmodernější dárky, protože jinak asi svátky ani nebudou. Je třeba čelit násilí vnitřním klidem. Mějme se rádi a hýčkejme se. Nikdo jiný to za nás neudělá.
Úžasný blog
Tak je to zase tady. Konec stěžování si, že nemáme čas. Od rána ho budeme mít o hodinu víc. Je to sice iluze, neb den zase dřív skončí, ale lidé se z různých důvodů na zimní čas těší. Já ne. Ráno budu vstávat tak jako tak do tmy a přijdu i o poslední paprsky slunce po návratu z práce. Zabte mne, kamenujte, ale mně vyhovuje čas letní.
Sprchujete se, a najednou vás napadne řešení problému, kterému jste nemohli přijít na kloub? Vzbudíte se uprostřed noci ze sna, který rozlouskl hádanku nerozluštitelnou během dne? Pak jste na tom jako já. Nejlepší nápady ze mne padají v okamžicích, kdy je nemohu okamžitě zachytit, a tak často mizí v propadlišti dějin.
Umíte někoho jen tak pochválit? A umíte pochvalu přijmout? Jsou to dvě různé dovednosti, i když se týkají jednoho tématu. Stejně jako je rozdíl mezi uměním obdarovávat a uměním přijmout dar. Zdá se to všechno samozřejmé a snadné. Ale není. Vážně, není.
Vlna nostalgického retra přináší do módy opět ženskou siluetu v šatech či sukni, což je oproti bokovkám s vylézajícími spodňáky a mikinou s mikymousem příjemná změna. Když nám dnes maminka promítala fotky ze svého i našeho mládí, byla na každé nedělní vycházce pěkně oblečená. Bylo to velmi inspirující. Nosit sukně nebo šaty přece nemůže být tak těžké?
Od mala patřím k těm podivínům, kteří dokáží číst knihu celou noc a nevnímat svět kolem sebe. Dokážu si ten pocit vlastního světa vznikajícího v mé hlavě řádek po řádku ještě stále vybavit, tu euforii, ten rauš. Jen už jsem hodně dlouho takovou knihu, která by mi nedala spát, nečetla. Vlastně jsem přestala číst jako knihomol a čtu jako obyčejná čtenářka. Pár stránek před spaním a kousek kapitoly ve vlaku. Kde se to kouzlo ztratilo?
V rámci zachování duševního zdraví je někdy lepší zprávy z domova ani ze světa moc nesledovat. Někdy se vám ale mohou otevřít nové obzory a můžete poznat nové způsoby, jak si duševní, v tomto případě spíše duchovní kondici udržet. Tak jsem se dozvěděla, že na trh přichází první wearable přímo od papeže.
Viděla jsem v knihkupectví namačkané vedle sebe dvě knihy. Zázračný úklid od Marie Kondo a Jeď dál od Austina Kleona. Koupila jsem si tu druhou, mimochodem čtvrtou ze série. A dočetla jsem se, že ta druhá kniha se té první tak trochu vysmívá. To mě pobavilo. Teď se v regále mačkají vedle sebe. Propagátorka totálně vytříděného a vysmýčeného domu a muž, kterému se na zemi povalují suroviny pro koláže a materiál pro další knihu.
Malé děti jsou nadšené, když v odrazu zrcadla uvidí nového kamaráda. Netuší, že jsou to oni sami, kdo jim mává, kdo se po nich opičí. Neskutečně je to baví a otisky prstů zůstávají na skle ještě dlouho poté, co už mají jinou zábavu. Kdy jste se vy naposledy podívali sami na sebe s takovým nadšením, že jste si upatlali zrcadlo?
