Štěstí je volba, hlásají po světě usměvaví lidé, zjevně šťastní, i když jim lezou osmičky a cestou k autu šlápnou do hovna. Mám chuť je všechny pozabíjet, zvláště po ránu. Protože je nesnáším. Protože bych tak zoufale chtěla být jako oni. Usmívat se, chodit po světě a nesoudit nikoho. Ani sebe.
Úžasný blog
Tvořivost není rovná přímka s jasným začátkem i koncem, ale spíše smyčka, která nás pokaždé, když něco dokončíme, vrací na start. Kdo nezažil muka hodin nad listem prázdného papíru, kurzorem tepajícím na monitoru, pocity vyhoření, zmaru a prázdnoty, ten nepochopí.
Sedím ve vlaku, který mne ojíněnou krajinou unáší směrem ku Praze. Zapomněla jsem si doma brýle, takže jsem přečetla v novinách všechny palcové titulky, podívala jsem se na fotky a z palubního menu vybrala to, co znám i bez čtení. Na dívání se z okna brýle nepotřebuju, a je to naprosto senzační.
Přejmenování Karlova mostu na Karlův most mi přijde zatím jako jediná skutečně originální myšlenka od úmrtí Božského Káji. Hysterie kolem jeho věcí posledních je ještě smutnější než to, že po 80 letech po vrch naplněného života odešel. Kéž by se nám podařilo alespoň z malinké části žít svůj sen tak jako to dokázal on.
Vypadá to, že jsem nalezla zálibu v triolách. Už druhý blog v řadě je souhrnem tří dnů, přestože úkol zněl jasně: psát každý den. Co se děje? Proč beru schody po třech místo způsobného našlapování schůdek po schůdku? Cítím se jako vypsaná fixa.
Každý důsledek má svou příčinu. Někdy viníka. Na vině spojeného blogu dnů 231, 230 a 229 je vinný víkend. Ani Úžasná Bára není stroj, tupě vykonávající svou práci každý den. Jsem jen člověk a můj víkend voní po burčáku a po víně.
Svůj blog považuji za svůj prostor pro své vlastní názory. Nepíšu na zakázku ani na přání, leda že by úplatek stál opravdu za to. (Nejde mi sem vložit smajlík. Takže píšu SMÍCH. Velký smích.) Ale dnes čelím profesionální výzvě: mám prý vysvětlit, k čemu je v mailu skrytá kopie. To je trhák, co? Určitě už se nemůžete dočkat, až se to dozvíte.
V kuchyni hraje rádio starý hit Teamu s názvem Reklama na ticho. Uvařím si kafe a rádio jedním otočením cuplíku vypínám. Nepotřebuju hlasitou reklamu na ticho, potřebuju ticho. Ráno, v poledne i večer. Ticho je nejvíc!
Chemie je vědou mimo moje chápání. Pamatuju si pouze pro život zásadní informaci, že kyselina se leje do vody. A historku o tom, jak si dva chemici v domácnosti psali vzkazy pomocí periodické soustavy prvků. Na lístečku na stole bylo napsáno: Cu. Jasné jako facka, že jo? Prostě měď, latinsky cup-rum.
