Jsme tisíce mil od domova, ale dnes byl Pavel půl den s námi. Alespoň v duchu určitě. Vydaly jsme se s Megís do Hokejové síně slávy, abychom mu dovezly tričko hokejového klubu Toronto Maple Leafes pořízené v tom jediném správném fanouškovském obchodě. Byl to boj, ale našly jsme to! A teď už snad bude klid.
Úžasný blog
Sedím ve výkladní skříni ve 22. patře skleněné budovy a mám výhled na další mrakodrapy i věž CN. Ve sklech se odráží červené světlo probouzejícího se dne. Náš apartmán kousek od downtownu skýtá neuvěřitelné výhledy. Včera jsme dorazili do Toronta a prolomili tak osmileté čekání na návštěvu Kanady. I když jen na skok, jsme tady! Kanada!
Neděle přináší déšť a zklidnění. Opět máme Marušku a taky kotel vaječiny ke snídani. U Mexičanů naproti mají nějaký festival masa a masových pochoutek. Přijíždějí zákazníci i hráči na kytaru a bude asi veselo. My máme jiné plány. Jedeme po českých stopách v Chicagu.
Den bez Marušky byl dnem, kdy jsme se museli spolehnout jen sami na sebe. A v případě veřejné dopravy na Aleše. Žádné vožení se autem a luxus průvodce. Sobota v Chicagu byla přesto zalitá sluncem a večer opět padáme do postele polomrtví v čase, kdy pro nás doma normálně večer teprve začíná. Ušlapaní, uondaní, naplnění zážitky.
e pět ráno. V mobilu mám fotku ztraceného kufru, který v noci konečně Juan dovezl patrně až z Madridu autem k Marušce na předměstí. Naléváme si s Alešem whisky na oslavu a den může začít. Pro mne ohlédnutím za včerejším dnem, pro kluky radostnými vyhlídkami na dny další, plné čistého prádla a oblečení.
Je den, nebo ještě noc? Jet leg udeřil v plné parádě, ale první den v Chicagu za trochu usínání za chůze stál. Klukům nepřiletěl kufr, ale imigrační pohovor jsme napoprvé vyzkoušeli úspěšně i s počítačem. Vytiskl mou druhou nejhorší fotku všech dob, která by byla ozdobou každé nástěnky o sadistických vražedkyních, a šli jsme. Chicagooooo! A Maruškaaaaa!
Zoufalcovy zápisky jsou opět tady
Technika a vymoženosti jdou stále kupředu. Sedím v letadle do Chicaga a díky Alešovi, který mě navedl správnou kolej, jsem získala pár minut zdarma na wifi. Pode mnou Atlantik, nade mnou oblaka a vedle mne účastníci zájezdu Megís, Aleš a Milánek. Je to můj první blog z nebes.
Tak jsme se minule pateticky naladili na národní notečku a je nejvyšší čas vycestovat. Zprávy ze světa ale ukazují, že blázinci člověk neunikne, ať už je venku jakkoliv. Když si dáte místo kávy Forbes Espresso, dozvíte se víc, než potřebujete.
Dnes ráno jsem v autě topila. Jen dva dny poté, co jsem jela v mokrém tričku se všemi okénky staženými a vzduch byl horký jako fén. Taky jsem měla dva horké čaje, což se nestalo už tři měsíce, a jednu slivovičku. Ano, je mi zima. Ano, celé léto mi bylo vedro. Kde se ztratilo mírné klima?
