Musím konstatovat, že s rostoucí chutí psát ztrácím chuť číst. Ne, že bych nečetla, naopak. Čtu, čtu, ale nemám z toho žádný požitek. Přitom čtení knih byla odjakživa poslední záchrana, jak uniknout realitě a nechat se s každým řádkem unášet do světa příběhů a fantazie. Jsem obložena knihami, které jsem si koupila v naději, že budu mít někdy čas si je přečíst. Teď trochu času mám, ale vůbec mě to nebaví.
Úžasný blog
Google Analytics přináší zajímavé informace o čtenářích tohoto blogu. Křivka čtenosti prudce stoupá vzhůru, pak se řítí k zemi. A pak zase pomalu šplhá k rekordům stejně jako teplota na teploměru, toho pod mou paží i toho na okně. Ještě zajímavější jsou údaje o zemích světa, odkud si někdo Úžasnou Báru pročítal.
Člověk má být velmi obezřetný v tom, co si přeje. Přání se totiž někdy plní zcela jiným způsobem, než byste si přáli. Já jsem se chtěla nějak ochladit v té vlně veder, která z člověka dělá vyždímaný kus hadru. A dostala jsem horečku. Mít horečku ve vedru, to neumí každý, ale já jsem úžasná. Když vedro vynásobíte horkem, dostanete zimnici. A tak je mi teď takové horko, až je mi zima, a čelo pokrývá ledový pot. Otázka, jestli se cítím lépe, je zbytečná.
Systém malých záchytných bodů se mi osvědčil právě v dobách, kdy se člověku všechno sype pod rukama a na obzoru není žádný svítící maják naděje. Těšit se na letní plavbu Karibikem, asi bych si i po šlápnutí do hovna zpívala. Ale v diáři jsou jen samé povinnosti a lehkomyslně (kdysi dávno) slíbené akce, takže čeho se chytit, když nechcete uklouznout a zábradlí je čerstvě natřeno?
Věděla jsem, že ten den přijde. Den blbec. Den, kdy je všechno prdelí ke zdi, jak říkala moje babička. Den, kdy se systematicky hromadily špatné zprávy až do nočního výbuchu, kdy jsem andělovi ve dveřích urazila jedno křídlo. Ze vzteku, z pocitu bezmoci, marnosti. Co se děje? Vlastně nic moc. Prostě špatný den. Každý z nás ho zná.
Tak jsme se konečně dočkali teplíčka. Ráno vstávám bosou nohou, je nejen teplo, ale i světlo, dokonce už před šestou ranní svítí sluníčko a obloha je modrá. Můžu snídat na terase, poslouchat švitoření ptáků a kochat se kvetoucí krásou svých kytek. Prostě idyla. Jenže po probouzení venku nenásleduje cesta na pláž nebo na plovárnu, ale jízda autem bez klimatizace do podkrovní kanceláře bez klimatizace a v odpoledním žáru zpět. Den dušení se ve vlastní šťávě.
Dnes slavím se svým mužem 29 let společného života, což je naprosto neuvěřitelné. Ne proto, že bychom snad spolu vydržet nemohli. Ale proto, že jsme se brali teprve nedávno. Svatební den plný neuvěřitelných situací jsem už dříve popsala v jedné své povídce. Pokud jste ji ještě nečetli, poslužte si.
Životní zkušenost mi velí, že na dovolenou, přátelství či soužití jsou 3 osoby nevhodné. Vždycky budou dva proti jednomu, ať už se poměr sil přelévá mezi vznikajícími a zanikajícími dvojicemi spojenců jakkoliv spravedlivě. My jsme tři i v rodině a věřte mi, že vím, o čem mluvím, respektive píšu. Nejsem žádná bláznivka ujíždějící na horoskopech v ženských časopisech, ale jsem přesvědčena o tom, že znamení zvěrokruhu prostě lidi determinují, ať už tomu věří nebo nevěří.
Život na malém městě má spoustu výhod. Většinu lidí tady znáte a víte, co od nich čekat. Málokdo a máloco vás překvapí. Příroda je deset minut pěšky z centra a do čtyř větších měst v okolí dojedete autem za půl hodiny. Občas ten velký svět zavítá i k nám, jako třeba při hudebních slavnostech nebo filmové přehlídce. Dnes začal třídenní maraton rozličných vystoupení Bystřice žije! a to přímo pod našimi okny.
