Brno prostě buď máte rádi nebo ne. Já jsem ho ráda neměla, a teď ho ráda mám. Myslím Brno, ne cestu do Brna nebo cestu ucpaným Brnem, to je čisté utrpení. Ale když už tam jsem, tak jsem tam ráda. V Brně se může stát prakticky cokoliv. A taky se to stává.
Úžasný blog
Kolik máte fotografií svých praprarodičů z doby jejich mládí? Na kožešině od fotografa, od prvního přijímání, sváteční rodinnou fotku, možná portrét ze školního tabla a pak svatební fotografii. Pár malých momentek z dovolené, na kterých ani lupou nepoznáte, kdo je kdo. Když se někde objeví fotografie z vašeho města z počátku století, je kolem toho povyk a muzeum vyvěšuje státní vlajku. Staré zažloutlé fotografie jsou prostě vzácné. Nejtěžší je najít je a ze střípků poskládat obraz té doby a lidí, kteří v ní žili.
Moje osobní Výzva#365, roční countdown, je snahou zachytit myšlenky jednoho roku života a snažit se najít v sobě Úžasnou Báru. Opakuji to jen pro ty, kteří se ke čtení dostávají až teď a třeba netuší, o co go. Každodenní psaní krátkého blogu snad dá v součtu roku pořádný kus textu o mně samé. Také menší výzvy, které přicházejí intuitivně v průběhu roku, se snažím využít ve svůj prospěch. A přitom doufám, že to nezní jako egoismus, sebestřednost nebo posedlost sdílet své vlastní názory veřejně. Naopak, někdy je to dost těžké se ke všemu přiznat. Že selhávám. Že začínám znovu a znovu. Že cesta k úžasnosti bude dlouhá a že mě to děsí. Ale jsem odhodlána to nevzdat, navzdory sobě samé.
Jsem člověk mazlivý. Na lidi, které mám ráda, se vrhám bez zábran. Ráda se objímám, těší mě doteky a pohlazení, jsem vyloženě kontaktní typ. Nejsem ovšem na hlavu padlá a respektuju, když si někdo naopak drží fyzický odstup, navzdory dlouholetému vřelému vztahu. Jsou prostě lidé mazliví a lidé nemazliví.
Přiznávám, nemám talent ke hře na klavír. Trápila jsem se v lidušce nekonečně dlouhých šest let s minimálním výsledkem. Nakonec paní učitelka, snad ne mým výraznějším přispěním, zemřela, a já jsem za klavír nesedla ke cvičení už nikdy v životě. Oč horší hráč, o to nadšenější jsem posluchač. Nejraději mám staré klavíristy a Jitku Čechovou.
Přestože jsem zrozena v zemském znamení Býka, jsem vodní živel. Miluju vodu ve všech skupenstvích. Dnešní píseň Hradišťanu je krásná a třeba vám trochu osvěží dnešní horký den.
Původním záměrem mé výzvy #365 bylo psát tak dlouho, dokud mi to psaní zase nepůjde. Jako bych chodila každé ráno běhat a po roce uběhla maraton jako nic. S tím rozdílem, že když běháte, nikdo nemusí vidět, jak to bolí, jak komicky vypadáte na začátku, jak se potíte a nadáváte. Když píšete blog, vidí vaše pokroky i pády každý, kdo na vaše stránky zabrousí. Nelze vyběhnout pod rouškou tmy a vrátit se jako ultramaratonec.
Když básník Jan Skácel pojmenoval jednu svou sbírku Smuténka, našel slovo, které pro každého z nás znamená něco trochu jiného. Smuténka za nás smutná se občas vynoří i v mém životě. Prostě najednou vám na duši sedí zvláštní tíha, aniž by byl nějaký objektivní důvod k tesknění či žalu. Oči mi vlhnou při každém náznaku něčeho něžného, rozpláče mě i štěně v reklamě nebo písnička v rádiu, jejíž slova najednou zvláštně souzní s tím, co právě cítím.
Tak se mi zalíbily ty názvy písní v titulku, že v tomto experimentu pokračuji. Joe Cocker a jeho slavný song se k dnešnímu blogu velmi hodí. Stejně jako se hodí k oplodňovacímu tanečku, láhvi vína u svíčky, smutné chvilce před sebevraždou nebo k pohledu do zrcadla po návštěvě kosmetičky.
