V posledních dvaceti letech jsem si střídavě psala tajný deník, veřejný blog, kreativní nápady podle Umělcovy cesty nebo Zoufalcovy zápisky na cestách. Letos jsem sbírala pocity do Deníku zážitků.
Úžasný blog
V našem městě máme kouzelnou velkoprodejnu potravin. Každý zákazník, který do ní vstoupí, se stane neviditelným. Tedy my se navzájem vidíme, občas si i povídáme. Ale když se přiblížíme k nějaké dvojici prodavaček, vím naprosto jistě, že polkneme pilulku neviditelnosti. Fakt zázrak!
Nemám ráda laskavý humor. Takovou tu „člověčinu“. Hlazení po srsti s blazeovaným úsměvem a vědomím, že dělám správnou věc. Mně úplně stačí, když je někdo přirozeně laskavý a vůbec se nemusí snažit o nic jiného. Laskavost a humor dohromady je nekonečná nuda.
Rozmohl se nám tady takový nešvar. Z hlubin minulosti se vynořují lidé, kteří mi říkají Barčo. A oslovují mě tak občas i úplně noví lidé, se kterými si vykáme. Obzvláště v e-mailové komunikaci je to k popukání, třeba když mi přijde dopis s oslovením Milá paní Barčo. Okamžitě mi před očima vyskočí představa nějakého klimakterického diblíka.
Kdybyste měli možnost vrátit se v čase a napravit jednu věc z vlastní minulosti, udělali byste to? Jaký dopad by to mělo na váš současný život? A vydali byste se proti proudu času s větší odvahou? Na rovinu, já ne. Podle mě jsou věci tak, jak být mají, jakkoliv se nám to zdá nespravedlivé či neuvěřitelné. Proto se nikdy neohlížím zpátky. Ostatně minulost, současnost i budoucnost jsou jen konstrukty v naší hlavě. Možná je snazší vracet se do budoucnosti. Záleží jen na tom, z jakého úhlu pohledu na čas nahlížíme.
Když jsem se ten den v pět ráno probudila, sevřel mě strach do svých ocelových kleští. Zavřela jsem okno, kterým na mě celou noc foukal studený vzduch, a vrátila jsem se pod peřinu. Dám to, nebo to nedám? Ležím na ubytovně v Havlíčkově Brodě a čeká mě přednáška pro studenty v rámci Letní žurnalistické školy. Proč a čeho se bojím? Toho, že nebudu dost dobrá. Nesplním očekávání. Studenty to nebude bavit. Ztrapním se.
Kultovní americký seriál Sex ve městě byl, je a vždycky bude o ženách mé generace. Stárneme s ním. Když byly první série o třicátnicích, bylo nám třicet. V aktuálním pokračování je nám přes padesát. A pokud bude ještě třetí vlna příběhů v roce 2040, bude tématem patrně život a sex sedmdesátiletých. Bude se ještě někdo dívat? Bude se ještě na co dívat?
Nemám ráda laskavý humor. Takovou tu „člověčinu“. Hlazení po srsti s blazeovaným úsměvem a vědomím, že dělám správnou věc. Mně úplně stačí, když je někdo přirozeně laskavý a vůbec se nemusí snažit o nic jiného. Laskavost a humor dohromady je nekonečná nuda.
ád ze společenského žebříčku může být rychlejší, než byste kdy mysleli. Někdy stačí pouhá dvě slova a z hvězdy večírku se stanete podivínským outsiderem. Venkovankou s omezeným rozhledem. Nikým.
