Když jsem sama doma, nemůžu se nabažit toho ticha. Rozléhá se prázdnými pokoji, jejichž dveře otevírám dokořán v zámecké enfiládě. Ze svého křesla v pracovně vidím slunce na terase, vzdálené přes pět místností. Nikdo tu nekýchá, nerambasí, nechodí. A hlavně, nikdo se mě na nic neptá. Žádné: Mami? Bari? Jsi tu?
Úžasný blog
Vodník potřebuje hrnek s pokličkou, aby mu dušičky neutekly. Já potřebuju hrnek s podšálkem, abych si kávu opravdu vychutnala. Nemůže to být ledajaký hrnek. Musí mít správný tvar, velikost, barvu, i na oušku záleží. A podšálek s ním musí tvořit sadu.
Nevím, jakou máte zkušenost s naštvanými, přetaženými, nemyslícími lidmi, ale já je vidím letos úplně všude. Místo hlavy mají papiňák, který se chystá explodovat. Stačí jedna věta, minuta čekání navíc nebo prostý fakt, že se jim připletete do cesty. A bum!
Nový výraz domolená ukazuje krásu a vtip českého jazyka, když jednoslovně popisuje trend trávit dovolenou doma. Letos se k davům domolenců přidávám i já. Dobrovolně.
Můj muž se chystá běžet půlmaraton. Prý to vždycky chtěl zkusit – je to jeho první – a je to pro něj výzva. Spojená s náročným tréninkem, upraveným jídelníčkem a zejména několikahodinovým výběrem vhodného oblečení, obutí, oblečení na převlečení, jídla, pití, obinadel a batohů. Já ležím v posteli s virózou a taky právě bojuju se svou výzvou. Ne sportovní, ale kulturní.
Ty prostě umíš žít, napsala mi B. pod fotku na Facebooku. Stalo se to už podruhé a pamatuju si to, protože mě to zaujalo už tenkrát poprvé. Žít umí každý z nás a není to v základním významu nějaká dovednost, kterou je třeba se učit. Narodíme se a žijeme, dokud neumřeme.
Svátek má Žofie a já mám narozeniny. Nechápu, jak se to mohlo stát, když ještě minulý týden byly Vánoce. Někdo v tom našem časoprostoru šlape na pedál stále rychleji, takže možná za pár dní budou prázdniny a pak už zase zima. Život je jako řetízkový kolotoč. Lítám v kruzích stále rychleji a nemůžu vystoupit.
Jsou to archaismy, ty prosím nepoužívej. Pracovní spolupráce se dvěma mladými muži je přínosná v mnoha ohledech. Jednak mají úplně jinou energii a tah na bránu než unavený a věčně nenaladěný zbytek světa. A taky mají jiné povědomí o aktuálnosti slovní zásoby. Dávají mi zpětnou vazbu, co je a co už není cool. A já se nestačím divit. Skoro jako bych občas psala švabachem, a to ještě jeho novogotickou, pozdně bastardní frakturou.
Lidstvo je tak rozmanité, že rozčlenit ho do skupin a kmenů jako živočichy nestačí. Jsme daleko rafinovanější, záludnější, laskavější, chytřejší i mnohem hloupější než rostliny. Od ostatních živých organismů na Zemi nás dělí hlavně skutečnost, že si při setkání podáváme ruce. A řeknu vám, to je někdy zážitek!
