Máloco na světě mě dokáže tak vytočit, jako naše skříňka s plastovými krabičkami. Potřebujete nabalit na návštěvu pár kousků vánočního cukroví. Dvě poličky jsou plné vhodných plastových krabiček rozličných tvarů a velikostí. Vyberete si jednu, s láskou ji vysypete vanilkovým cukrem, vyložíte ubrouskem, naplníte cukrovím. A pak to všechno zase vyskládáte ven, protože k té krabičce ani po hodině úsilí nenajdete vhodné víčko.
Úžasný blog
Rozdávám letos s vánočním přáním i zlaté rybky. Jsou křehké, vyrobené na Vsetíně (ta předložka je správně, když jste zdejší) a výtěžek z jejich prodeje jde na obnovu výsadby ryb v otrávené Bečvě. Upřímně doufám, že obdarovaní nebudou z daru otrávení a že jim rybička splní každé přání.
Někdo má jednu babičku, někdo dvě, jiný i tři a více. Já mám Babiček osm. Tu poslední jsem dostala dnes k svátku a mám z ní opravdickou radost. Voní, šustí a zase mě dojímá, jako vždycky. Babičky v knihovně mi utěšeně přibývají.
Očekávání versus skutečnost. To je vždy největší úskalí vánočního nadělování. V nejlepší víře nakupujete druhým a oni v nejlepší víře nakupují vám. Ale ta radost, to tetelení v břiše při rozbalování dárků někdy ne a ne přijít. Dobrá zpráva je, že ještě máte čas to změnit.
Není větší změny v ročním koloběhu, než když se podíváte z okna a okolní krajina, domy, stromy jsou pokryty bílou čepicí. Barevný svět podzimu se tento týden překlopil do černobílé zimy. Byla by to docela podívaná, kdyby se ty dvě základní barvy velmi brzy nepromíchaly.
Taky vám není dobře ve světě, který obýváte? Vytvořte si svůj vlastní svět. Prostor omezený na lidi, které chcete vídat, se kterými je vám dobře a kteří vám dodávají sílu a naději. Pokud takové lidi kolem sebe nemáte, vystačíte si i sami. Nebojte se, nikdo kolem vás nic nepozná. Vlastní mikrokosmos je neviditelný.
Astrolog pojmenoval dění posledních dnů „malou štíří revolucí“. Zní to tak nějak vznešeně, ale já vám to řeknu na rovinu: smetla mě velká listopadová deprese. Můžu proti tomu protestovat, může se mi to hrubě nelíbit, ale řečeno slovy Járy Cimrmana, to je tak všechno, co s tím můžu dělat.
Titulek dnešního blogu zní pochmurně, ale navozuje jen dušičkovou atmosféru. Za svými milými chodíme na hřbitovy a rozsvěcujeme svíčky, a všichni jsou s tím srozuměni a vydávají se k rodinným pomníčkům hromadně a bez ostychu. Smrt, která tomuto konání nutně předcházela, je však stále událostí, na kterou, řečeno slovy z amerického filmu, nejsme připraveni.
Článek Matouše Hrdiny ze Seznamu, který mi přistál v sobotu ráno v e-mailové schránce, rozhodně stojí nejen za přečtení, ale i za přemýšlení. Titulek dnešního blogu jsem si vypůjčila z jeho textu. Je o tom, že Češi ročně vyhodí 400 milionů kusů oblečení. A že naše představa o ekologickém a šetrném nakupování v second handech je hodně scestná.
