Tak jsem ráno vstala, vypila jsem hrnek nezbytné kávy a vyšla na terasu. Podívat se, jak je venku. Zkontrolovat výšku, tlak, teplotu a rosný bod. A pozdravit jaro. Už je cítit ve vzduchu, už je zapsáno v kalendáři, už klepe na naše srdce, aby se otevřela.
Úžasný blog
Rozmáhá se nám tady takový nešvar. Někteří jedinci se plánovaně odpojují od digitálního světa a zkoušejí žít off-line. Na sociálních sítích se chovají asociálně a svět nemá tušení, co snídali, kde byli, ani co nového si koupili. Výlet do analogového světa je pro připojenou generaci novým, lákavým dobrodružstvím, zatímco pro generaci propojenou, rozuměj se skutečnými fyzickými kontakty s okolním světem, je jen nostalgickým návratem do mládí.
Jsou slovní spojení, která používáme a moc nad nimi nepřemýšlíme. Ve světě agresivních reklamních spotů je to vlastně návod na spokojený život. Protože když některé přívlastky přilepíte k podstatným jménům tak pevně, že se jich už nezbavíte, začne to lidi nahlodávat. Maminka je alergická na funkční prádlo a chytré technologie, já mám pifku na všechny hrdé partnery. Zvláště teď, v době olympiády, kdy začnou všichni neúspěšní sportovci veřejně prohlašovat, že si stejně chtěli hlavně užít atmosféru.
Cítím, že se blíží něco jako konec světa, řekla mi na konci loňského roku moje kamarádka Jana, bytost vnímavá, duchovní, laskavá. V mnoha ohledech jí věřím víc než sobě, ale tohle mi nešlo do hlavy. Odpočítávala jsem dny do konce šíleného roku 2021. Těšila jsem se na nové začátky. Ale konec světa? Ani náhodou!
Sleduju tě na Facebooku, usmívá se na mě bývalá kolegyně, kterou potkám na ulici. Čtu všechny vaše články ve Žlutém, tvrdí mi prodavač ve stánku se svařákem. Podle postů na sítích máš úžasný a velmi pestrý život, usmívá se Blanička, která ovšem vidí i za zrcadlo. Chvílemi to vypadá, že mě sleduje a čte celý svět. Já ale vidím těch pět smutných lajků, které se krčí pod mými blogy, fotkami, komentáři.
Myslím si, že jsem vcelku bystrou pozorovatelkou okolního dění. Leč stane se, že jsem postavena před skutečnost, na kterou nejsem připravená a kterou si nedokážu nijak vysvětlit. Kdy se to stalo? Proč mi to nikdo neřekl? Kdo to dovolil? Ne, nemluvím o nových vládních opatřeních. Mám na mysli obyčejné tepláky.
Pozorní čtenáři už jistě dávno postřehli, že jsou v mém životě věci, lidé a situace, které mě dokáží rozčílit více než jiné. K nim patří zcela jistě obaly, které nejdou rozbalit, zavírání, které nejde otevřít, uzávěry, které nejdou povolit. Prostě balení, které vám má život usnadnit, ale málem vás o něj připraví.
Tak nám ta barborka nakonec vykvetla. Vdavky na obzoru nejsou, pupeny zůstaly do Štědrého dne uzavřené. Ale na Nový rok se jeden kvítek z třešňové větvičky na okně přece jen vyklubal. Jediný v celé váze. Teď na sebe poutá všechnu pozornost, než uvadne, opadne a zůstane po něm jen fotka v archivu.
Máloco na světě mě dokáže tak vytočit, jako naše skříňka s plastovými krabičkami. Potřebujete nabalit na návštěvu pár kousků vánočního cukroví. Dvě poličky jsou plné vhodných plastových krabiček rozličných tvarů a velikostí. Vyberete si jednu, s láskou ji vysypete vanilkovým cukrem, vyložíte ubrouskem, naplníte cukrovím. A pak to všechno zase vyskládáte ven, protože k té krabičce ani po hodině úsilí nenajdete vhodné víčko.
