Je sobota ráno. Maminku bolí přední nohy, mě zadní. Takže jí mažu kolena a sobě zadní část nohou od achilovky po stehna. Kde se to kupuje, ta vietnamská mast, ptá se mě. Odpovím, že u Vietnamců, a ji to velmi pobaví. Marťa má půlnoc, takže se vydáváme pro snídani do tržnice samy. Nikde nikdo, Barcelona se teprve probouzí k životu.
Začátek dnešního dne by se ve filmu jmenoval Prokletí autobusu č. 47. Působí nám nesnáze, ať už do něj nasedneme nebo ne, proto když náhodou jede kolem, odvracíme zrak. Naštěstí by další díly seriálu nabraly jiný směr. Nádhera střídá nádheru. Pošušňáníčko. Blázen Gaudí podruhé. Maminka chce náměstí. A večerní Uhni, ty fakane. Den jako korálek!
Byl to zvláštní člověk. Pro běžný život stěží použitelný, konstatuje maminka v Güel parku nad městem, když procházíme kolem Gaudího zahradních a architektonických úletů. Dnes se plní sen naší Marti. Vyptala v infobudce nejlepší spojení, a pokud nezmrzne, bude nám tady ještě hodně užitečná. Cesta autobusem je mnohem zajímavější než původně zamýšlená jízda metrem. Vidíme velký kus města na vlastní oči a dost podrobně, neboť semafor je asi každých padesát metrů a vždycky svítí červená.
Je před pět hodin ráno. Postel se začíná třást, jako by někdo v bytě pustil obří shaker. Po chvíli dunění přestane. Právě pod domem na slavné třídě La Rambla projelo metro. Budíček! Další den v Barceloně je před námi!
Jen Zoufalec jako já si může myslet, že změnou prostředí dojde automaticky ke změně k lepšímu, a to ve všech ohledech. Odjela jsem z domova stiženého systematickým patnáctiletým bouráním domu sousedova z jedné strany a provozem dvou nočních barů ze strany druhé. Řeknu to takto: Španělsko není zemí, kde ticho léčí.
Ve Španělsku se hlásí ke katolické víře skoro 70 procent obyvatelstva. Proto taky těžko najít město bez kostela a Torrevieja není výjimkou. Hned první neděli pobytu jsme se vydali celá rodina na mši do kostela nad pobřežní promenádou. Chtěli jsme jen nakouknout, ale zůstali jsme dobrovolně až do konce. Vlastně jsme zažili něco nezapomenutelného.