Pláž nejblíže našemu apartmánu se jmenuje Los Locos, a to už dlouho předtím, než jsme dorazili. Dalo by se to přeložit jako Pláž bláznů nebo Šílencova pláž. Čím blíž k nám, tím více kamenů viditelných i pečlivě schovaných pod vodou. Všichni tři jsme si hned první den poranili nohy, když jsme nerozvážně vlezli do moře v místě, kde nikdo nebyl. Takže teď chodíme hore po dědině až na samý konec pláže k velkému hotelu, kde je nejvíce lidí.
Přímořská letoviska obvykle mají místo, kde se my turisté scházíme, i když už slunce zapadne. Když nemůžeme plavat a chytat bronz, jdeme se promenádovat. Místo šperků či drahých kabelek se tady v Torrevieje letos nosí pejsci. Je jedno, co máte na sobě. Hlavní je, koho máte na vodítku s sebou.
Můj muž ráno stele postele. Znamená to, že tu plachetku, pod kterou spíme, poskládá do úhledného čtverečku. Plachta vypadá, jako by právě vyjela z mandlu. Když stelu já, vznikne něco jako origami. Ty nejbanálnější věci v životě mi prostě nejdou. Zato mi výborně jde nicnedělání.
Město Torrevieja má 320 slunečných dnů v roce. Podle 30letých statistik tady v říjnu prší maximálně tři dny. Bohužel jeden z nich spadl do týdenního pobytu mého muže, který toužebně vyhlíží každý sluneční paprsek a nepřeje si nic jiného než se smažit na pláži. Na mobilu neustále sjíždí počasí a stresuje sebe i nás vizemi, jak špatné počasí nás čeká. Přestože jako naše Baba Vanga dobře ví, že je aktuálně hlášen déšť, vydá se s M. na nákup do mercadony, vzdálené nejméně 15 minut svižné chůze od našeho apartmánu. A to přesně ten večer, kdy na nebi někdo spustí splachovač.
Jak jsem uvedla na konci prvních zápisků, dorazili jsme do města Torrevieja na východním pobřeží Costa Blanca. Je to místo, kde prý pookřejí úplně všichni, nejen průduškáři, astmatici, alergici, ale i my, lidé na pokraji nervového zhroucení.
Mám takovou zásadu – nikdy nepíšu Zoufalcovy zápisky z rodinné dovolené. Čtenáři, kteří sledují zápisky delší dobu, jistě chápou proč. Napište pravdu o své rodině, a žádnou mít nebudete.
