V životě ženy jsou zásadní okamžiky, které nás staví před zásadní rozhodnutí. Neřešíme, jestli být či nebýt, ale jestli stříhat nebo nestříhat. Toť otázka! A já jsem se rozhodla pro první variantu. Odstřihla jsem se od své minulé Úžasné Báry v jemně-hmotné i fyzické rovině. A cítím se ještě úžasněji.
Dívám se do zvětšovacího zrcátka a vidím měsíční krajinu plnou kráterů a záhadných objektů mezi hlubokými koryty vyschlých řek. Lampa mi svítí přímo na obličej a já jsem tak paralyzovaná tou podívanou, že si úplně zapomenu vytrhat obočí.
Ahoj. Co teď děláš? To je nejčastější začátek rozhovoru s kýmkoliv za poslední tři roky. Kromě rodiny a blízkých přátel, samozřejmě. Ti dobře vědí, že nedělám nic a jsem s tím v pohodě. Když to řeknu cizím lidem, zírají na mě jako na blázna.
V dnešní době vulgarismů, zkratek, emotikonů a rezignace na gramatické jevy v češtině jsemse rozhodla vrátit ke klasikům. Čtu staré romány a knihy, které jsem milovala jako studentka. Dívám se na staré filmy, zoufale neakční a místy tak hluboké, že při nich nemůžu chroupat chipsy, aby mi neutekla klíčová věta. Snažím se rozpomenout na ten pocit, když slyšíte zpívat stříbrný vítr.
Začnu skvělou zprávou. Už jsme všichni v pořádku doma, takže se mi mé velké přání splnilo. Montek je zpět v půjčovně a my, účastníci zájezdu, si lížeme rány odděleně a fotky i pocity sdílíme už jen on-line. Zbývá zapsat jen pár poznámek z posledního dne zájezdu.
