Po dvou letech opět vyráží oblíbená cestovní kancelář JardaTour za zážitky, tentokrát do Dánska. Cílem je nejsevernější místo Jutského poloostrova. Dlouhou, místy nekonečnou cestu doprovází snaha vyhnout se turistickým pastem a zažít něco jiného. Což obvykle nedá moc práce.

Protože málokdo má dost psychických sil absolvovat tuto zážitkovou dovolenou víc než jednou, máme letos novou posádku. K Jardovi a mně přibyla moje kamarádka Světlanka, plna optimismu, a náš společný kamarád Jura, plný obav a marné snahy stornovat svou účast. Dvě zasloužilé matky a dva staří mládenci, kteří jsou nejmladší z nás, to vypadá na novou zkušenost.

Podle horoskopu Ondry Habra máme vzhledem k výjimečnému postavení planet v tyto dny čekat „excesy a výbušnou dynamiku jindy poklidných událostí. Svět a osud nás budou trénovat v tom, jak takové dění zvládneme ukočírovat a prokážeme své mistrovství“. Lépe bych to nenapsala.

Vyjíždíme od nás z domu v pondělí brzo ráno jen ve třech. Jura se k nám připojí až na závěr druhého dne. Objednané auto není kombík, ale pro tři je tam místa dost. Co bude dál, až naložíme další náklad v přístavním městě Hamburku, to se uvidí. Zatím nás čeká dlouhý přejezd Polskem do Štětína, asi 800 km. Dáváme škodovečce jméno Hele Hele podle slavné dánské autorky. Jméno Dana neprošlo.

První zastávkou je Wroclav. Město s bizarní budovou hlavního nádraží a tisícovkou bronzových trpaslíků v ulicích (Krasnale). I když je nehledáte, pořád na nějaké narážíte. Protože souvisí s odporem vůči komunismu, jsem k nim víc než vstřícná. Bronz tady vůbec mají ve velké oblibě. Sochy postupně mizejících lidí na konci jedné ulice a vynořující se za přechodem na začátku druhé ulice také nelze minout.

.

Dáváme si kávu v podivném bistru. Jarda žádá mladou blondýnku o černou hrbatou. Až později mi vysvětlí, že jde o čaj. Já polštině vůbec nerozumím, rádio Záchod a toaleta neiczynna mi působí dost problémy (chápu jen, že není z Číny). Ale pak jsou nápisy, kterým rozumím, a přesto vyvolávají řadu otázek. Třeba nápis Zrob to sam/Do it youself pod kontroverzním reliéfem Eugeniusze Geta-Stankiewicze, který vypadá jako Ikea stavebnice ukřižování s Kristem, křížem, hřebíky a návodem. Jarda má filozofickou chvilku a snaží se mi vysvětlit, co to znamená. Raději to nechtějte vědět.

Světlanka působí svým vrozeným optimismem jako katalyzátor tradičního špičkování mezi mnou a Jardou. Občas se i ona ale stane terčem našeho nevybíravého humoru, třeba když nám vysvětluje, že napravo jsou sice černá mračna, ale je to jen pás oblačnosti, ke kterému my nejedeme. Za minutu nato vjíždíme do šílené průtrže mračen, která nás provází cestou z Wroclavi na sever střídavě celou dobu.

Ale i Jarda se snaží být meteooptimistou, což je zábavné. Když v tomto skutečně všivém počasí pozorujeme dva mladé lidi na vycházce se psem, já se podivuju, že se nebojí, že zmoknou. Jarda jako úžasný teoretik vztahů mezi mužem a ženou mi vysvětluje, že jsou zamilovaní a je nad nimi něco jako oblouk lásky a že vzduch je čerstvý a velmi vhodný k takové vycházce. Opět do půl minuty přichází slejvák, že stěrače nestíhají. Já myslím, že milenci už jsou strašně pohádaní a pes má mokré a smradlavé dredy po celém těle. Ale tak já o životě prakticky nic nevím.

 

Počasí je všelijaké, ale my cítíme Kristovu ochranu. Rio de Janeiro má svého Krista Spasitele, ale polský Świebodzin ho v roce 2010 překonal. Pomník Krista Krále měří i s korunou a podstavcem přes 52 metrů. V kontextu ploché polské krajiny a blízkého nákupního centra to působí patřičně bizarně. Takže tam samozřejmě jedeme poobědvat domácí řízky a bábovku.

 

Jako ta socha je velká. Taky je dost divná. Hranatá. Sklolaminátová. S tou zlatou korunou, v níž prý byly svého času vysílače internetového vysílání, což byl super projev evangelizace, než to zatrhli, vypadá jako Karel IV., nějaká figurka z lega nebo fantasy seriálu. A když se díváme zespod nahoru, kde utíkají mraky po obloze, udělá se nám všem špatně od žaludku. Působí to, jako by ta obří socha na nás padala, je to fakt dost děsivé. I to, že kněz, který výstavbu sochy na ochranu města Świebodzin inicioval, má pod ní pohřbené své srdce.

Jarda položil řečnickou otázku, co by tady bylo, kdyby tu nepostavili tuto obří sochu. Světlanka pragmaticky odvětila, že asi více kukuřice. Je radost pohovořit s inteligentním člověkem (cit. Karamazovi).

Nasedáme do Hele Hele a míříme ke Křivému lesu. To je borový háj kousek od Štětína. Teda borové háje lemují celou cestu kolem hlavního tahu Polskem. Každých deset kilometrů je mekáč nebo KFC. Jinak tam není doslova nic. Přírodní bizárek zní proto jako vysvobození z nekonečné cesty. Háj zhruba stovky borovic byl vysazen kolem roku 1930. Všechny do jedné jsou u země ostře ohnuté k severu do tvaru písmene „C“ a teprve po několika metrech se narovnávají a rostou kolmo vzhůru.

Jako upřímně, je to neuvěřitelná blbost se skvělým marketingem. Pořád ještě prší, všude jsou obří louže. A mezi nimi ční kmeny křivých borovic. Čekala jsem, že člen osadního výboru místní části Křivé ve Valmezu bude z výletu do Křivého lesa nadšenější, leč když vám prší za krk, boty máte od písku a zíráte na plácek s divnýma stromama, není to úplně odvaz.

Světlanka, jejíž znalosti o čemkoliv jsou na úrovni placené verze ChatGPT, nám vypráví, že její babička jako lesní dělnice některé mladé stromky přišlapovala a kroutila, aby nerostly rovnou nahoru. Takže jsme ani neměli prostor uvažovat o bláznivých teoriích o geomagnetickém poli, přejíždění stromů tanky či mechanickém tvarování stromů pro potřeby výstavby lodí.

Za vytrvalého lijáku jsme přijeli do Štětína. Zamženými okýnky auta vidíme obří lodní jeřáby, hodně industriálních areálů, samozřejmě spoustu kostelů a tady dost divnou vybydlenou čtvrť, v níž je náš hotel. Naštěstí je na kraji mariny a je fakt čistý a pohodlný. Po krátkém výletě na obhlídku oceňované budovy filharmonie, která má připomínat ledovec, a ochutnávce piva v centru padáme všichni do postele. Já teda nespím. Sedím a snažím se dopsat první díl letošního Zoufalce. Jestli jste se ani jednou nezasmáli, chyba je na vašem přijímači.