Druhý den zájezdu a po Dánsku ani Jurovi zatím ani stopy. Ovšem přestalo pršet a vyšlo slunce, a tak po snídani, na níž si Jarda dával divné ryby v divných patlách, jsme vyrazili směr Svinoústí. Jestli jste o tomto místě nikdy neslyšeli, vítejte v klubu. Je to ještě v Polsku, jen kousek od hranic s Německem.

Už po cestě se podařilo AI mě vytočit tak, že jsem to dlouho vstřebávala. Hledala jsem informace o majáku u řeky Świny a ona mi napsala, že vzhledem ke stavu mých nohou bude lepší, když budu stavbu obdivovat zespod. Celou posádku to pobavilo, ale mě teda ne. Ještě mě kousli dva komáři v lesíku u parkoviště a dostávala jsem se do stavu, který se u mě většinou snaží vyvolat Jarda – mírná připonasranost, která vede k výživnějším Zápiskům.

AI sice zná moje nohy, ale popletla dva majáky dohromady. My jsme došli k Baltu na místo Stawa Młyny. Na konci mola stojí malá asi 10 metrů vysoká stavba ve tvaru větrného mlýna. To zvládly i moje nohy. Jak vidím moře, mám vždycky lepší náladu, dokonce se občas přistihnu, že se usmívám. I tady. Prošli jsme mokrými prošlapanými kameny k větrnému mlýnu a zase zpátky. Ale ten vzduch. A všude kolem moře. A lodě. A další komáři. Nakonec jsme viděli i ten vysoký maják, údajně nejvyšší v Polsku, ale nikdo na něj nelezl, nohy nenohy, protože byl přes řeku.

Krásné slunečné počasí a přívětivé pobřeží mělo na Jardu silný vliv. Oznámil nám, že cítí silnou touhu si obléct legíny a jít běhat. Ano, čtete dobře. Taky jsme se se Světlankou dost vyděsily. Naštěstí to byl jen slovní obrat a Jarda se slamákem na hlavě udržel fazonu lázeňského seladona.

 

Nejlepší částí dne byl kromě moře poslech Chopinovy klavírní sonáty č. 10, motivů z Peera Gynta a dalších hudebních lahůdek z rádia NDR. Světlanka pokračuje ve své osvětové práci. Vysvětlila nám, co je to jenestr, že roste u dálnice a její dědeček z něj dělal metličky. Jarda opanoval, že se to jmenuje janovec a kvete to na sv. Jána. Já jsem neříkala nic, keře u dálnice mě absolutně nezajímají. Přemýšlela jsem spíše o teorii plochozemců, protože jedeme už druhý den neustále po placaté zemi a moře se jeví také jako deska.

Přejeli jsme do Německa a krajina se rázem změnila. Krávy, upravené domky, tráva rostoucí spořádaně a širé lány plné obilí. Občas se objevilo auto „se čtyřmi proužky pro teploušky“ a brzdilo nás, ale jinak jsme jeli stále na sever objevit nacistickou megastavbu Prora.  Naším dalším cílem byla Rujána, vysněná dovolenková destinace mnoha našich rodičů. I mých. Do doby, než tam skutečně stanovali a vůbec se jim tam nelíbilo. Už nikdy nestanovali nikde s nikým, ani s námi dětmi, které jsme poté přišly na svět. Z jejich vyprávění to bylo deštivé peklo na zemi. Vztah ke stanování mám po nich.

Prora mělo být gigantické rekreační zařízení pro 20 000 árijských dělníků, osm paneláků vedle sebe asi čtyři kilometry v kuse přímo na pobřeží. Výstavbu tohoto kolosu zastavila válka a vlastně se tady nikdy nikdo nerekreoval. Objekty chátraly. Dnes je velká část opravená na moderní apartmány. My jsme se byli podívat na původní vzhled vybydleného domu, prošli jsme až na pobřeží a zděsili se. Jak vtipně poznamenal Jarda: „Připadám si jako Ital, který se probudil u špatného moře.“ Chaluhy. Nepořádek. Divné špinavé moře. Psi. Smrad. A tisíce lidí po celém pobřeží. „Jestli je tohle vrchol německé rekreace, tak se nedivím, že Hitler chtěl dobýt Francii,“ dodal.

My jsme si tam ani nesmočili nohy, dali jsme si kafe v Dokumentačním středisku, kde i záchody vypadaly jako plynové komory. Mám pocit, že z Rujány je Ruina. Tady by jel na dovolenou jen čistý blázen.

Ovšem když popojedeme po pobřeží kousek dál, ukážou se nám úplně jiná letoviska. Upravená, v duchu Luhačovic, krásné vilky, domky, kostely. Největším zážitkem byla krátká návštěva městečka Sellin. Jarda projeví kousek empatie a lidskosti a najde molo, ke kterému sice vedou vysoké příkré schody, ale také kyvadlová lanovka. Je to paráda. Taky jsou tady stovky lidí v těch typických baltských pruhovaných budkách proti větru. Je tu krásné molo, po kterém dojdeme až k podivnosti, o které netušíme, k čemu slouží. Nakonec se ukáže, že je to jakási ponorka, která vyjede z moře nahoru, lidi do ní vlezou a nechají se ponořit pod hladinu, aby tam pozorovali život u dna. To by byla moje smrt, to vím určitě. Do něčeho takového bych nevlezla ani za živý svět.

Jarda se Světlankou si dávají k obědu ryby, já sázím ba buřt. Prodavač se ptá, odkud jsme. Když řekneme Czech republic, začne mluvit polsky a pak řekne: Doktor Štrosmajer, Nemocnice na kraji města. Doporučuju Světlance, aby se vydávala za sestřičku Inu, že dostane slevu, ale asi neposlechla. Zalezu do jedné z budek a cpu se buřtem. Život je krásný. Vzduch je silný a zdravý. Rujána je hotový poklad. Nikomu se odsud nechce, jenže nás čeká ještě dlouhá cesta do Hamburku. Protože právě sem Jura přiletí, aby se připojil k naší výpravě.

 

Cestu si krátíme poslechem starých hitů z šedesátek a občasným zpěvem. Pomáhá to udržet Jardu bdělého lépe než dubanská pálivá mast, kterou jsem mu nabídla hned první den. Natřel se tím pod nosem a pak hodinu skučel, že ho to pálí i přes vousy. Pcha. Já si to mažu po celé hlavě. Krásné to voní a pálí tak, že zapomenete na všechny ostatní bolístky a ústrky okolí. Každý den najedeme stovky kilometrů. Většinu zajímavých míst mineme, abychom viděli v dešti křivé borovice nebo vymlácená okna gigapaneláku. To je Jarda Tour.

Světlanka se adaptovala dobře, moc dobře. Již druhý den je Jardovou nejoblíbenější členkou posádky. Všechno ví. Na nic si nestěžuje. Pořád je optimistická. No začíná mě chvílemi dost štvát. Ale protože je hodná i na mě, hned mě to přejde.

Při sjezdu do Hamburku je část dálnice v obou směrem v nejkrajnějším pruhu elektrifikovaná. Ovšem ty troleje vedou odnikud nikam, nedává to žádný smysl. AI nám zjistí, že šlo o pokus dobíjet kamiony elektřinou na cestě mezi přístavy.  Vláda financování zkušební verze ale zastavila a chce všechny sloupy s vedením zase rozebrat. Jakou zemi mi to jenom připomíná?

Rychle se ubytujeme v hotelu Underdogs a jedeme přes celý Hamburk k Labské filharmonii. Zajímavé je, že na hlavní cestě jsou semafory každých sto metrů a jsou seřízené tak, abychom stáli na červené u každého z nich. Můžeme se tedy kochat hlavním nádražím, obřími cihlovými komplexy, obchody i loďmi v přístavu.

Na ochoz filharmonie je volný vstup na základě vstupenky, kterou si vyzvedneme v budce. A pak už se jenom kocháme a kocháme. Krásné zaoblené interiéry. Krásné vyhlídky na přístav a město. A nakonec konečně vidíme celou tu architektonickou krásu z odstupu z paluby přívozu. Slunce zapadá. Světlo je měkké. A barva fasády té obří plachetnice se proměňuje každou minutu, protože ji tvoří asi 1 100 zakřivených skleněných panelů. Je to čistá nádhera. Škoda, že při čekání na kebab pro Jardu strávíme u stánku s nejpomalejším občerstvením na světě více času, než kolik máme na průměrné město po cestě. Slow traveling se přeceňuje. Jura už je na letišti a před půlnocí jsme už všichni tři mušketýři, co byli čtyři, pohromadě.