Třetí den zájezdu bývá krizový. Ovšem protože pro Jiříčka je to den první, je ještě nevykecaný a plný sil, tak převezme většinu konverzace. Nejde vypnout, což je zvláště v autě dost intenzivní, přesto nás čeká den jako korálek. Občas slunce, občas déšť. A konečně Dánsko.

Snídani jsme měli v našem hotelu Underdog v Hamburku. Byla skvělá do chvíle, kdy jsem se usmála na nejmladší z řady blonďatých dětí, které neustále běhaly kolem bufetových stolů a strkaly svoje pacičky střídavě do nosu a postupně do všech misek a pochutin. Dítě se na mě taky usmálo, podle Jiřího údajně proto, že se mu při pohledu na mě zhmotnilo Teletubbies. Tomu se ostatní vydrželi smát na můj vkus opět dost dlouho, aspoň do doby, než jsme vysedli ve městě Lübeck a začalo pršet. Těch 18 minut, co jsme na prohlídku města podle Jardových instrukcí měli, stačilo na návštěvu místního kostela, okouknutí padající brány a vyfocení krásných domků u vody. Jiří se svým dlouhým krokem viděl i dóm. Prý.

Jedeme dál směr trajekt do Dánska. V Puttgardenu v Německu se nalodíme na trajekt „Princezna Benedikta“ a doplujeme do Rodby (a to „o“ si škrtněte). Už na palubě volá Jardovi majitel gulagu, kde máme nocovat, že je overbooking. To je dost překvapivé, protože Jarda vybral pro příští noc chatku v kempu, o kterém návštěvníci psali, že má kouzlo 50. let. Světlanka nastudovala dostupné fotografie a našla dvě suché toalety na celý kemp. Takže kemp dostal jméno gulag ještě dřív, než jsme tam dorazili. Tak jsme se všichni těšili, že se nebudeme koupat a budeme chodit na záchod s čelovkou, až se nám to všechno zhroutilo.

Jardova angličtina má své kouzlo, když k ní může přidat svá gesta a výraz tváře. Ale telefonicky v poryvech větru… Tak Jiřík převzal komunikaci, trval na tom, že potřebujeme dva dvoulůžkové pokoje a jsme rozladěni možností neposkytnout nám zaplacené ubytování. Výsledkem vyjednávání bylo nějaké náhradní ubytování.  A ještě jsme posunuli čas příjezdu do gulagu na osmou večerní, takže jsme získali časové okno na prohlídku Kodaně.

Cestu autem si krátíme debatami o tom, jestli je Jarda vhodný kandidát pro dánskou královnu Markétu. AI odpoví doslova: „Královna Markéta II. je známá tím, že to není žádná upjatá panovnice. Je to vystudovaná malířka, scénografka a ilustrátorka s obrovským smyslem pro umění, osobitým humorem. Jarda Kneisl jakožto výrazná osobnost s nefalšovaným charizmatem, humorem a muzikantským srdcem by ji tak dost možná naprosto okouzlil. Markéta II. má ráda autenticitu a lidovou přímočarost, takže kdyby jí k tomu Jarda s kapelou zahrál pořádnou dechovku a přidal pár historek, dánský dvůr by koukal!“

Představa, jak Jarda hraje na cimbál dechovku, byla kouzelná. Navíc vůbec netušil, že jeho nastávající Markéta je vdova v důchodu. Takže jsem okamžitě zahájila protiútok na úřadující krále a dosadila sebe jako budoucí dánskou královnu. AI zvaná Melena mi napsala, že naše hypotetická královská romance má jednu drobnou administrativní překážku: Frederik X. je ženatý s královnou Mary. Takže legalizace našeho vztahu by momentálně vyžadovala menší ústavní a rodinné zemětřesení. Smrtící byla hlavně poslední věta: „Kdybychom hráli hru, čím bys mohla Frederika X. zaujmout, kdybyste se náhodou potkali, překvapivě bych nesázel na to, že bys musela vypadat jako aristokratická laň.“ Au. (Fotka je z webu prozeny.cz :-D)

Člověk chce zabavit posádku, ale co se z toho vyvinulo dál, to by vydalo na román. Navrhla jsem, že jako královna zakážu v Kodani jízdu na kole a z dánštiny odstraním všechna přeškrtnutá o a zavedu ř, š, č, š, ď, ť, ň. Grónsko se přejmenuje na Barland. Chlapci navrhli, že bych mohla být oblíbená královna Barigulla. Plány jsou velkolepé, role královny mi přirozeně padne. Ovšem jak dodala AI, „dynastické vyjednávání na obou stranách může zkomplikovat fakt, že i já jsem vdaná. Na druhou stranu současná, tedy už bývalá královna Mary a můj muž by zatím mohli založit podpůrnou skupinu pro oběti česko-dánské diplomacie.“  Tak už dost bylo legrace. Jedeme do Kodaně obhlédnout panství. Fakt, že Jarda bude můj tchán, je dost zábavný sám o sobě.

Kodaň je nádherné klidné město. Jiřík čeká nekonečnou frontu na prohlídku věže královského paláce, a my tři, co jsme spolu o dva dny déle, jedeme na prohlídku města lodí. Je to naprosto úžasné. Vidíme všechno, co bychom nestihli pěšky ani za dva dny. Nejlepší způsob, jak poznat Kodaň, je nechat ji, ať se předvede sama. Nastoupíte na loď, sednete si a město vám začne poslušně servírovat barevné i cihlové domečky a domy, monumentální Operu, diamant královské knihovny, staré sklady, přístav, kostelní věže a samozřejmě Malou mořskou vílu, která je opravdu tak malá, že když se zrovna podíváte do mobilu, jednu z nejslavnějších památek Dánska minete.

Z vody je krásně vidět i Amalienborg, sídlo dánské královské rodiny a tedy moje potenciální budoucí bydliště. Zatím jsem si pouze předběžně prohlédla nemovitost z lodi. Komplex čtyř paláců mi dodal naději, že jako královna budu mít kam zvát kamarády na dovolenou a nebudeme mít nouzi o prostor. Frederik má ovšem zatím stále svou Mary, což zůstává nejsložitější položkou celé realitní transakce.

Zdálky vidíme i CopenHill, moderní spalovnu odpadu, na jejíž střeše Dánové postavili sjezdovku. Protože když už pálíte odpad uprostřed hlavního města, je zřejmě škoda si na tom zároveň nezalyžovat. Jarda si všimne, že obří komín nevede od země, ale je přilepený k budově asi v polovině výšky. Možná je to jenom lego-fejk.

Občas se všichni na lodi hromadně skrčíme pod některým z absurdně nízkých mostů, čímž prohlídka získává lehký adrenalinový rozměr. Kromě maldého, blonďatého a pohledného kapitána, máme i svou vlastní koordinátorku průjezdů pod mosty. Vždycky se postaví, poděkuje nám, že sedíme, načež jedna bába vepředu se pokaždé postaví a začne něco fotit. PO hodině plavby jsme příjemně ukolébaní a nepříjemně hladoví.

Dáváme si ve stánku jasně červený párek v bulce obložený vším možným. A pak přichází tradiční Jardův rozchod! Se Světlankou projdeme centrum Kodaně, plné lidí a taky některých dalších opravdu krásných blonďatých chlapců s opálenou pletí, kteří žijí jen tady na severu. Proč nám to nikdo neřekl, když jsme byly mladé? Fakt je radost na ně pohledět. Já už to ani s Frederikem nevytrhnu, ale naše Martinka by rozhodně měla zalovit v těchto vodách.

Když se na závěr dne přesouváme do gulagu, jsem tak vyčerpaná, že v autě usnu. O cestě nemohu podat žádné zprávy. Gulag je nakonec příjemným překvapením. Majitel nám sice skutečně nedá zaplacenou chatku, ale zruší rezervaci a nechá nás zdarma přespat naproti přes cestu v opravovaném domečku. Dostaneme ručníky i čisté povlečení, obýváme dva pokoje v domě zalepeném papíry a připraveném na malování a bydlíme zadarmo. Co chtít víc?

Ještě večer jedeme, bez Jiříka, omrknout přívoz, kterým se ráno potřebujeme kousek posunout na další ostrov a další trajekt. Slunce svítí, vítr fučí a moře bouří. Je to naprostá nádhera. Dánsko je klidné, uspořádané a bez větších emocí. Ty nechám naplno propuknout až při večeři, když zjistím, že Jarda koupil místo šunky slaninu a sýr žádný. Světlanka na chvíli znejistí, než pochopí, že je to součást duševní očisty Jarda Tour a vůbec nic se neděje. Jiřík slibuje, že ráno zajde do Lidlu pro lepší snídani. Se těším.

Moje dušička je v péří. Je to super zájezd a opravdu jsem v blízkosti moře šťastná. Jen mě každý krok bolí jako malou mořskou vílu a mám pocit, že těch 15 tisíc kroků jsem dnes opět prošla bosa po skleněných střepech. Kdosi z posádky to nazval „předčasný výron kotníku“. Jsem dost vyčerpaná, ale s tím se prostě musí počítat. O čem byste si taky četli, že?