Jiří mluvil o mém cestovatelském deníku jako o Bláznových zápiscích. No, nebyl daleko od pravdy. Jardova fráze „bad problem“ se stala motem zájezdu. Zdomácněl i Jiříčkův pozdrav: „Have a nice day. I’ll kill you.“ On prý sice řekl „See you“, ale já jsem zcela jasně slyšela něco jiného. Myslím, že i ten majitel gulagu to slyšel podobně, když jsme pak bydleli zadarmo.

Dnes jsme se přesouvali dvěma trajekty z ostrova Sjælland na Jutský poloostrov. Ne že by vypadal z auta výrazně jinak, ale naše cesta prostě míří dále na sever. Než jsme odpluli v dál, ještě jsme se dopoledne potoulali po okolí města Hundested. Došli jsme až k překrásnému stylovému domu polárníka Knuda Rasmussena, což byl takový eskymácký Sušil. Dům, postavený v roce 1917, původně sloužil jako letní útočiště pro Knuda a jeho rodinu. Byl i klidným pracovním prostorem daleko od ruchu města, slávy a rozptýlení. V úchvatné pobřežní krajině nacházel klid k psaní rukopisů, plánování nových arktických dobrodružství a vítání přátel, kolegů a spisovatelských kolegů. No to jsem zvědavá, jestli já se dočkám literární rezidence v Podhradní Lhotě nebo v Jasenné (pusu, Blaničko!).

První trajekt byla taková kymácející se bárka, která nabírala cestou vodu. Postupně dosahovala až k Hele Hele. Užívali jsme čerstvého vzduchu na palubě a se Světlankou jsme vyhlížely další krásné blonďáky s něžnými vlnami ve vlasech. A že jich bylo! Druhý trajekt byl obří katamarán, s občerstvením a krytou palubou. To množství převážených psů a dětí mě fakt zaskočilo. Mnohem více než fakt, že se Jarda vydal se zbohatlíky obědvat do lodního bufetu All you can eat a přejedl se ryb, zatímco my tři ostatní jsme do sebe ládovali hranolky. Hele Hele najela dovnitř i ven, je na ni spoleh. Jak se ty stovky lidí dostanou zpátky do svých aut v podpalubí, to asi nikdy nepochopím.

Občas si přejezdy autem zpestřujeme pouštěním písniček na přání. Dnešní sada Hegerová – Zagorová – Gondolán – Mládek – Řek Zorba byla dost výživná. Přesto nás nepřipravila na zásah přírodní krásou na Bramslev Bakker s výhledem na fjord Mariager. Spěchali jsme tam přímo z Aarhusu, kde jsme si jen dali zmrzlinu na střešní terase. Protože ten fjord je prý jednou z nejkrásnějších oblastí v Hobro a také jednou z nejpozoruhodnějších památek v severním Jutsku. Proto jsme krásné, sluncem zalité a památkami naplněné město Aarhus kvapem opustili, protože podle Jardy si sem můžeme kdykoliv zaletět. Zato takový fjord hned tak neuvidíme. Měl pravdu.

Tak asi dost záleží na tom, optikou jaké země to posuzujete. Když jsme dorazili na místo my, poté, co jsme ujeli už 1600 km, měli jsme intenzivní pocit, že jsme na Vranově. Žádné rokle, vodopády, bystrá voda. Svah a pod ním kousek řeky. Poklidnější místo abys v Dánsku pohledal, a to je tady neuvěřitelný klid a pořádek všude. Taky tady nejsou prakticky žádní lidi, jen občas nějací cyklisté. Podle Jury prý mají teď všichni třítýdenní dovolenou „industriferie“ a všichni ze země odjíždějí. Tak my jsme tady. Nazdar babi.

Abych tomu, jehož jméno teď chvíli nevyslovuju, nekřivdila, jedna skutečná zajímavost tady byla. Když jsme sešli dolů k molu, uviděli jsme břeh plný mušlí a ve vodě malé medúzy. A taky krávy. V té slané vodě stály kousek dál čtyři krávy po koule ve vodě, čímž jsme došli k logickému závěru, že to byli býci. Stáli, čuměli a vůbec se nehýbali. Jeden měl chlupaté uši a měl nohy tak vysoké, že když vylezl na břeh, vypadal jako kříženec koně. Byl krásný a ztepilý a dostal jméno Henrik. Druhý neustále čural do vody, takže jsme mu se Světlankou začaly říkat Scalen. Ten vůl, co stál opodál a s nikým ze stáda se nedružil, dostal čistě náhodou jméno Jarda. A to byl bad problém.

Máme naprosto nádherné slunečné počasí, přes 20 stupňů. Dalo by se i koupat, a že to někteří opakovaně zkoušejí aspoň po kolena. Já k nim nepatřím. Písek v ponožkách by mě odřel nohy do krve. I tak ho mám pořád plné boty, protože je neuvěřitelně jemný a vlezlý. Ten písek. Moře ani nevoní jako moře. Vlastně nejsilnější vůni rybiny jsme cítili dnes v jednom přístavu, když jsme čekali na trajekt na Jutský poloostrov. Prodávali tady čerstvé ryby a sjížděli se pro ně lidé z celého ostrova.

Taky jsme zpívali s prodejcem kávy a trumpetistou, který za drobný bakšiš od Jury a větší publikum předváděl zřejmě vtipnou písničku o kávě. Někteří Dánové z toho byli unesení, což jen podporuje mou teorii o zemi, kde vám přijde zábavné a krásné vlastně cokoliv, protože tu není nic, co by překáželo, vyčnívalo, barevně neladilo. Dánsko je jako kostičky lega, které do sebe zapadají. Ale všichni víme, co se stane, když na tu nevinnou kostičku potmě v noci šlápnete.