Největší kus života možná neztratíme v tom, co považujeme za nesnesitelné. Ztratíme ho v tom, co se dá docela dobře vydržet. V tom, co po nás nechce žádné rozhodnutí.
Právě snesitelné věci mají zvláštní moc. Nevyvolají odpor, jen pomalu otupí schopnost rozlišovat. Časem už nevíme, zda jsme si je vybrali, nebo jsme v nich jen zůstali. Ve vztazích, které nám neubližují, ale ani nás neprobouzejí. V práci, z níž nechceme utéct, ale do které se ani netěšíme. V rozhovorech, při nichž se nic nepokazí a nic se nestane.
Špatné věci se odmítají snadněji. Mají ostré hrany, jasné následky a důvody, které lze vysvětlit ostatním.
Mnohem větší moc nad námi má proto to jednoduše přijatelné. To, co není dost zlé, abychom odešli, ani dost dobré, abychom si vůbec všimli, že zůstáváme.
Nemám moc ráda extrémy. V počasí, názorech ani mezilidských vztazích. Lidé, kteří jsou neustále v pohybu a ve varu, mě vyčerpávají. V dialogu se okamžitě změní v rozžhavenou plotýnku, na níž se nedá nic společně uvařit. Stejně tak mi vadí lidé ledoví, kteří si odstup pletou s inteligencí a nadhledem.
Jenže průměrní lidé jsou často zase strašně nudní. Tím nemyslím lidi bez výjimečného talentu, vzdělání nebo oslňujícího životopisu. Průměrnost není množství schopností. Je to určitý způsob existence. Opatrně souhlasit s tím, co právě převládá, nic neriskovat, nikoho nepopudit, nic nemilovat natolik, aby se člověk mohl zesměšnit. Být přiměřeně zaujatý, přiměřeně dojatý, přiměřeně živý. Tak akorát.
Jenže tak akorát je ve vztazích velmi přeceňovaná teplota.
Mírnost není totéž, co vlažnost. Člověk může být klidný a přitom intenzivní. Může mluvit tiše a říkat věci, které mají váhu. Může být slušný, aniž by se rozplynul v beztvarém souhlasu. Může odmítat fanatismus a současně něco opravdu chtít. Právě toto rozlišení mi připadá důležité.
Dnešní doba nás často nutí vybírat si mezi dvěma špatnými možnostmi. My však můžeme mít vlastní teplotu. Neřídit se pokaždé teploměrem okolí. Jakmile víme, co chceme, začneme také přesněji vědět, co rozhodně nechceme. Ale pozor. To z nás neudělá oblíbenějšího člověka. Spíš naopak.
Je mnohem praktičtější tvrdit, že je nám vlastně všechno jedno. Že se přizpůsobíme.
Že nám chutná skoro všechno, sneseme každé počasí a s každým si máme co říct. Takového člověka všichni rádi zvou na společnou dovolenou, na poradu i k rodinnému obědu. Jenže při dlouhodobém předstírání snášenlivosti se postupně přestaneme poznávat. Ze zdvořilosti pijeme kávu, která vystydla. Ze slušnosti vedeme hovory, které nikam nevedou. Z obavy, abychom nevypadali nabubřele, trávíme čas s lidmi, vedle nichž naše vnitřní teplota pomalu klesá. Nejsou zlí. Jen se vedle nich nic nerozsvítí, nic se nezachvěje, nic se neposune.
Odmítat extrémy neznamená toužit po průměru. Znamená to chtít intenzitu, která neničí. Hloubku bez dramatu. Charakter bez fanatismu.
Lidi, kteří mají vlastní názor, ale nepotřebují jím umlátit všechny ostatní.
Na druhou stranu, snesitelné věci mají v životě zvláštní moc. Nemáme dost důvodů je opustit, a tak si postupně přestaneme klást otázku, zda jsme si je vůbec vybrali.
Jenže správná teplota není hodnota, kterou nám někdo změří a schválí. Je to způsob, jakým poznáváme sami sebe. Podle toho, co nás probouzí, co nás nechává netečné a u čeho už začínáme ztrácet vlastní tvar.
Jestli tedy neumím být jednoduchá, možná je to tím, že už nechci říkat „je to dobré“, když si ve skutečnosti myslím jen „dá se to vydržet“.
----------------------------
Další autorské texty najdete v mém literárním zápisníku A přitom na Forendors. Některé jsou volně přístupné, další jsou pro předplatitele.
A pokud vám jedna verze světa nestačí, možná se tam potkáme.
Zatím nebyly přidány žádné komentáře. Buďte první!
Přidejte vlastní komentář