Nekamenujte mne, prosím! Vím, že jsem nenapsala ani řádku už řadu dní. Že odpočet do mých narozenin se krátí a já to flákám. Měla jsem se skvěle, jen jsem měla prostě NESDÍLECÍ NÁLADU. Není třeba všechny niterné poryvy troubit do světa. Ale o jednu záhadu se s vámi chci rozhodně podělit. Záhadu bílého jogurtu.
Už jsem psala o svém „pídění“ na naší hůře. V odkladišti dějin obyvatel tohoto domu se dají najít věci, které mají svůj unikátní příběh. Po těch se pídím a pátrám a kvůli nim jsem ochotná proměnit se v horníka, nosiče, průzkumníka a odvážlivce, který šátrá rukama v černých dírách v naději, že něco objeví. Než dojdu k věcem, které mě zajímají, musím se ale prokousat haldami věcí, které nevzbuzují můj zájem, jen dlouhou řadu otázek.
Nebudu si to schovávat až na konec příběhu. Recept dostanete hned v prvním odstavci. I když riskuju, že už tento blog nedočtete, ba už si dlouho žádný další neotevřete. Ono se i tak vůbec, ale vůbec nic nestane. Jestli si chcete vybavit ten vzrušující pocit, když se připoutáte a pohlédnete z šišatého okénka letadla, vezměte teď hned svůj mobil a přepněte ho do režimu letadlo. Jak dlouhý bude váš let před přistáním, záleží jen na vás. Klidně můžete obletět celou planetu.
I když se doba sváteční přímo nabízí k nějakému hlubokému nebo plytkému zamyšlení na velikonočními tradicemi, já vám dnes přináším něco jiného. Protože žluté autobusy i vlaky se téměř zastavily a dubnový časopis Žlutý nakonec vůbec nevyšel, mám tu pro vás svůj příspěvek o Češích a Slovácích, který jsem pro něj napsala. Byla by velká škoda, kdyby právě tento česko-slovenský časopis o cestování a životním stylu zanikl. Ale jeho osud se odvíjí právě od těch vlaků a autobusů, které zatím čekají na své pasažéry.
Víte, čemu se u nás doma říká hůra? Ano, je to nahoře. Na rozdíl od známějšího slova půda, která může být dole i nahoře, podle toho, o jaké půdě mluvíme. Když cituji filmovou hlášku: To je ale pěkná půdička! Tady by se to věšelo! Všichni víme, že jsme na půdě pod střechou. Přesně tam, kde my máme hůru.
Rok 2020 vejde do dějin jako rok bez Wimbledonu (zrušen bez náhrady), bez olympiády (odložena o rok) a bez Zrození Úžasné Báry (čeká se na vzkříšení). Všichni jsme postaveni před nové výzvy a jen čas ukáže, jak obstojíme. V boji s novými technologiemi, s neposednými dětmi, s domácím vězením, s omezenými příjmy. Jako pacifistka si myslím, že je třeba nebojovat, ale přizpůsobit se. Čemu věnujeme přehnanou pozornost, to roste a množí se. Jako viry.
Mami, nasaď nám náhubky, jdeme ven, říkají prý mí oblíbení členové Divilkovic smečky. Chodí po dvou (jako nohách, protože jinak jsou tři bratři a shromažďovací výjimka se jich netýká), ale roušky si pojmenovali po svém. Nehrají rouškovanou a já jim fandím.
Největším problémem na cestě za vlastní úžasností se mi po 11 měsících jeví zejména nekončící srovnávání s jinými lidmi a jejich kvalitami. I kdybych nakrásně chtěla, prostě se tomu nedá vyhnout. Sleduji přátele i konkurenci. Hledám nové impulsy u nových zajímavých lidí. A hlavou mi vždycky projde myšlenka na to, co dělají lépe než já. Závěr je už celkem na spadnutí: Umějí se lépe prodat.
