Dostala jsem od Markétky krásnou kabelku. Když se na ni podíváte, je to jasná láska. Červená, veselá, s motivem Paříže. I když nepřijímám letos žádné dary, tak kabelku přece žádná žena odmítnout nedokáže. Že ne?
Už jsem několikrát přemýšlela o tom, že v mém životě výrazně ubylo věcí, které bych dělala poprvé v životě. Jsou to většinou variace již nabytých zkušeností. Ale něco úplně nového, to se neděje každý den. Ale zrovinka jeden čerstvý zážitek mám a ráda se o něj s vámi podělím. Měla jsem svůj první online pracovní pohovor.
Nad ránem mě vzbudil neznámý zvuk. Šlo to z venku, pootevřeným oknem. Choulila jsem se pod tenkou dekou, kterou jsem neuváženě vyměnila za peřinu v domnění, že už je tady léto. Nad ránem není ani jaro. Je mi zima. A venku prší, jen se leje!
Příroda se probouzí a já s ní. Dnes jsem ráno vstala před šestou a místo tradičního popíjení kávy na verandě a psaní deníku jsem se rozhodla vyjít ven. Bylo po dešti a kosové si štěstím pletli noty. Nikde nikdo. Ideální časoprostor na několika kilometrový okruh zelení. Protože komu se nelení…
Tak jsem se ještě stále nerozhodla, co bude s blogem, až countdown vyprší. Zatím jsem šťastná, že prší a kdyby pršelo až do dne #0, bylo by to naprosto úžasné. Protože k čemu nám bude zdraví, které si pořád tak přejeme a chráníme, když si každý za domem bezhlavě napouští bazén pitnou vodou, a nás přitom zjevně čeká život na poušti?
Víte, jak poznáte skutečné kamarády? Když někomu zavoláte po dvaceti letech a strávíte hodinový telefonát v záchvatech smíchu při společných vzpomínkách. Některé lidi nemusíte vídat ani si s nimi vyměňovat zdvořilostní pohlednice. Stačí, že jsou.
Jaro 2020 si budeme navždy pamatovat jako dobu, kdy jsme objevovali krásy rodného kraje. Myslím, že snad není člověka, který by v posledních týdnech nevyrazil na vycházku do přírody a neprolétlo mu hlavou to samé: Tady je tak krásně! Bory šumí po skalinách, v sadě skví se jara květ. Zemský ráj to napohled.
Nekamenujte mne, prosím! Vím, že jsem nenapsala ani řádku už řadu dní. Že odpočet do mých narozenin se krátí a já to flákám. Měla jsem se skvěle, jen jsem měla prostě NESDÍLECÍ NÁLADU. Není třeba všechny niterné poryvy troubit do světa. Ale o jednu záhadu se s vámi chci rozhodně podělit. Záhadu bílého jogurtu.
