Dnes si v autě asi nebudu pouštět pohádkové broukání Větře, větříčku, protože všude kolem se očekává větříček, který láme stromy, vyvrací vysoké vedení a odnáší střechy. Je pondělí ráno a přesně to, co chcete slyšet, jsou varování, výstrahy a termíny jako extrémní nebezpečí, hurikán, orkán, vichřice a bouře. Hezký začátek nového týdne.
Jednou z nejtěžších věcí na pravidelném psaní blogu je hledání témat. Rozumějte, ráno se vykulím z postele, udělám si hrnek dobré kávy, protože bez ní nefunguju, a obvykle sedám k počítači. Nemám to předem promyšlené, nebo málokdy. O čem pořád psát, abych vás nenudila? Abych vás neztratila? A tak jsem se přihlásila k odběru každodenních otázek Reného Nekudy pro rozvoj vlastní kreativity. Občas si tady odpovím veřejně. Dnes na otázku, na kterém místě, kde jsem ještě nikdy nebyla, bych chtěla žít?
Kdo čekal jubilejní oslavný blog č. #100, nedočkal se. Čekala jsem ho i já, ale prostě opět přišla menší pauzička, do poslední minuty vyplněná něčím jiným. Tak už to v životě bývá, že je občas důležitější žít a konat než psát o tom, co žiju a konám. Každopádně už nejsem u trojčíselných dnů a zachvátila mne panika. Do dne, kdy ze mne má být Úžasná Bára, už zbývá jen 98 dní a nocí.
Valašský bál je pohodová, veselá akce krojovaných a jejich přátel a příznivců. Nikdo tam nikoho nesoudí za to, jak vypadá, ani jak tančí, ani s kým, ani kolik toho už vypil. Nikdo se tam nepere. Letitý trénink drží všechny na nohou i v pozdních nočních hodinách. A přesto je tato první sobota v únoru pro naši rodinu už léta něco jako odjištěný granát.
Velmi mě zarmoutilo poznání, že z mých blogů se tak nějak vytratil humor. Když už ho mezi řádky nenajdu ani já, tak tam opravdu není. Smutné. Fakt smutné. Četla jsem nedávno článek v nějakém časopise, a ten byl tak vtipný, že se mi úplně zastesklo po době, kdy jsem bývala vtipná i já. Pinožím se světem s koutky svěšenými a přemítám o svém trápení. Kde je Úžasná Bára?
Sotva se ten závodník postavil na start slavného sjezdu v Kitzbühelu, sevřelo se mi něco v břichu. „Bojím se, že ten chlap spadne,“ zašeptala jsem před televizní obrazovkou. Jel dobře. Jel rychle. A pak spadl. Naštěstí ho chytila bezpečnostní síť a nic se mu nestalo. Ale já jsem se opět přesvědčila, že má intuice funguje. Jsou to takové nevysvětlitelné zlomky předtuchy, které nejdou vyvolat, opakovat ani zastavit. Chvíle, kdy vím, že vím.
Pokaždé, když chci poslat odkaz na svůj blog nějakému muži, mám obavy, že bude blog vnímat jako psaní o ženách pro ženy. Jako příběhy čtenářek v časopise Vlasta. Akorát že ta čtenářka bude zároveň autorka. Ale proč by si muži neměli přečíst o tom, po čem ženy touží a o čem přemýšlejí? Vždyť ze znalosti tajemných zákoutí ženské mysli mohou přece profitovat?
Vždycky jsem si zakládala na svém rukopisu. Měla jsem v 1. třídě jako první ze všech „číňana“, propisku s tence píšící náplní. Byli jsme generace, která už nepsala inkoustem ani v plnicích perech. Postupně jsem se vypsala do rukopisu, který byl obtížně čitelný, ale při troše snahy se rozluštit dal. Dlouhé tahy pod linku a velkorysé smyčky. Dnes sice občas píšu rukou svůj deník, ale občas ho nepřečtu ani já sama. Pokud jde o krasopisné psaní obálek či přání, pořád mám ale světu co nabídnout.
