Nemusíte nic říkat, stačí, když se na vás podívají. Znají všechny souvislosti. Nezlomí nad vámi hůl, ani když roztáčíte kolo své sebedestrukce a sebelítosti už potisící. Ví, že jim kdykoliv pomůžete s čímkoliv. Víte, že vám kdykoliv pomůžou s čímkoliv. To jsou staří přátelé.
Nemůžu spát. Nespí ani sypači a pluhaři, kteří projíždějí po cestě a rachotí svými silničářskými vozy. Nedosti na tom, že mě bolí hlava, ještě venku sype sníh. Tak jste se dočkaly, děti! Třeba konečně budou sněhuláci, boby, lyže, mokré kombinézy a špinavé boty.
Jedna z mnoha životních rad zní: Nemůžeš-li něco změnit, nauč se to mít rád. Tak teď sedím ve svém křesle v pracovně, piju ranní kávu a raduji se z rozsvíceného vánočního stromečku. Nedívám se raději na koberec pod ním, obdivuji bílé ozdoby a světýlka. Ale protože jsem zlobivá holka, někde uvnitř přemýšlím, jestli se s ním budu muset radovat až do Velikonoc nebo mi ho dovolí odzdobit už na Vodění medvěda.
Když byla naše dcera malá, vyprávěl jí můj muž před spaním pohádku o zvířátkách. Jak utekla od špatného hospodáře a přemohla loupežníky. Výčet všech zvířátek uspává posluchače i vypravěče a dobro zvítězí nad zlem. Mám tu pohádku spojenou s pocitem bezpečí, klidu, lásky a rodinné náruče. Občas přijde chvíle, kdy ji potřebuji slyšet znovu.
Krize středního věku je něco velmi směšného až posměšného, pokud jste člověk mimo střední věk. Protože když touto krizí, známou a nevyhnutelnou, právě sami procházíte, moc se nenasmějete. Pořád si spojuji své pocity křečka v kole s nebezpečně se blížící padesátkou a nutno říci, že k hlavě se nadšeně přidává i skomírající tělo. Dnes ráno jsem se dočetla ale něco převratného.
Proložení blogu Zoufalcovými zápisky mně způsobilo šok, protože když jsem hledala v mobilu aktuální countdown, ukázalo se mi číslo #121. Zastavte čas! Už jen čtyři měsíce do mé snahy stát se Úžasnou Bárou a já mám pocit, že stojím na místě. Že jsem se při tom hledání ztratila na každé křižovatce.
Můj kufr a Jarda odjíždějí z letiště, zatímco já zůstávám před letištní budovou. Mám déjà vu. Tohle jsem už zažila, a proto nepropadám panice. Tentokrát totiž nezůstávám nikde ani v noci, ani s horečkou, ani sama jako minule. Polovina Jaroš’s group se nevlezla do mikrobusu, a tak čekáme s Kájou na další. Nic se neděje. Jen výlet do Portugalska končí.
Třetí den každého zájezdu je kritický, naladila nás do optimistického módu hned po probuzení Kája. Měla pravdu, den to byl k nesnesení. V mobilu mám několik tisíc dokonalých fotek vln, útesů, pláží, západů slunce. Dnes jsme jako mobilní pobřežní hlídka brázdili západní část portugalského pobřeží Atlantiku.
