„Tak Vám přeju šťastné a veselé Vánoce“, loučila jsem se dnes s paní prodavačkou v papírnictví. V liduprázdné prodejně jsem si během pár minut koupila vánoční papíry, jmenovky a nálepky. Do konce roku mě tady už nikdo neuvidí. „Pokud jste na něco nezapomněla,“ usměje se paní prodavačka, jako by věděla víc než já.
„Tak vy jste ta Úžasná Bára?“, ptá se mě paní za přepážkou na poště. Přišel mi balík s mým občanským jménem a dodatkem, že jsem Úžasná. Paní si mě prohlížela s brýlemi na nose, jako by si říkala: Tak to jsme tady ještě neměli. A víte co? Podívala jsem se na ni, usmála se a řekla: „Ano, to jsem já. Úžasná Bára.“
Půlka národa je doma, druhá půlka slaví 17. listopad. Revoluci. Samet. Konec totality. Pro mě byl rok 1989 také dost převratný, a to už od 9. července. Poznala jsem svého budoucího muže. Za 11 měsíců se konaly první svobodné volby a my jsme se jako správní vlastenci rozhodli oslavit tento den svatbou.
Nepsala jsem blog celý týden. A víte co? Vůbec mi to nechybělo. Jako člověk prostě popírám veškeré teorie o 21denním budováním návyku. Píšu tři měsíce v kuse, ale zvyk z toho není. Nikdy nebude. Autorský blok je prostě nedostatek inspirace. Podnětů, které by spustily v hlavě proud myšlenek hodný nebo vhodný k zachycení.
Jsou dvě hodiny v noci. Vzbudila mě bolest ve vlastní hlavě a hluk z ulice. Polykám třetí prášek proti migréně a piju druhý čaj. Řeknu vám, někdy mě stojí mnoho sil udržet se na cestě za vlastní úžasností. Jsem v polovině odpočítávání a mám chuť všechno vzdát. Nejvyšší čas vrátit se na samý začátek a připomenout si, proč a kam jsem se vlastně vydala.
Je dobré dávat si v životě velké výzvy. Napsat své jméno na plakát a vyvěsit ho ven, i když ještě netušíte, co vlastně lidem nabídnete. Já teď čelím blogové výzvě každý den a věřte mi, že ještě pět minut před tím, než začnu psát, nevím o čem. Ale když už se k psaní dostanu a začnu, ještě se nestalo, že bych nenapsala nic. Jen se nesmím bát být trapná, opakovat se, nastavovat rozlícenému davu svou tvář. Kdo jsi bez blogu, hoď po mně lajkem!
Rozdíl mezi psaním deníku a psaním blogu je propastný. To, co se mi honí hlavou, můžu bez obav napsat jen na papír. I ty největší tajnosti, pocity, nálady. Blog je věc veřejná. Prochází tou nejtěžší vstupní i výstupní kontrolou. Autocenzurou.
Už nikdy nebudu jíst kachnu. Už nikdy nebudu jíst kachnu. Už nikdy nebudu jíst kachnu. Možná někdy za dlouhou dobu si dám kousíček kachny. Možná někdy v příštím životě budu zase jíst pečenou kachnu se zelím a knedlíkem. Proč, proč jsem se včera tak přejedla?
