Čas vánočních večírků zamořil veřejný prostor, zejména restaurace, kluby, sportoviště a všechna místa, kde se vejde více osob najednou a mohou konzumovat alkohol. Kolegové se baví, navazují osobnější známosti s lidmi, které znají jen z mailů a telefonů. Bujará nálada, pozdní návraty domů a těžká rána zažil v prosinci prakticky každý. Každý kromě mě.
Od posledního blogu mě dělí skoro týden. Zatím nejdelší pauza, jakou jsem ve své výzvě #365 udělala. Nemám žádné výčitky svědomí, protože jsem nepsala, ale žila naplno. Nebyl čas fňukat, přebírat bolístky, rozdávat rady ani nadšení. Byl to čas cestování, prožívání, nové inspirace. Ukazuje se, že pauzičky jsou pro mne skoro stejně důležité jako snaha vytrvat.
Některé dny jsou od začátku do konce tak nacpány zážitky, že se tam psaní blogu prostě nevejde. Mám ty dny ráda, i když se teď další ráno léčím slivovicí a snažím se držet nohy v teple domova. Aspoň dopoledne, než vyrazíme na další cestu.
Věřte, nevěřte, jsou lidé, kteří tento blog čtou pravidelně, ba co víc, dožadují se pokračování. A tak k dnešnímu usínání nebo zítřejší ranní kávě píšu jeden blog jen pro tebe, ty víš kdo J. Úplně vidím ten obrovský vysoký hrnek plný rozpustné kávy a mléka, který snídáš. Já si dám malého, silného turka. Před spaním i po probuzení, kdykoliv.
Jsou tři hodiny v noci. Kromě mě jsou vzhůru jen lidé na noční směně, maminky plačících dětí, flamendři a řidiči náklaďáků, kteří rozvážejí do obchodů čerstvé rohlíky. Po hodině ležení v posteli na hřebech mé masážní dečky to vzdávám a vstávám. Nemůžu spát.
Začínám psát na 141. stránce wordovského dokumentu. Blogy píšu za sebou jak to leží a běží, a kdyby to bylo na papírech, už by to byla pěkná hromada. Občas mám záblesky poznání, ke kterým mě tento úkol dovedl. Ale zatím to nedokážu zachytit slovy. Tak píšu dál.
Kdy jste naposledy našli v poštovní schránce rukou psaný dopis? A kdy jste nějaký dopis sami poslali? Dávno, dávno již tomu, což? Nejvyšší čas to napravit. Advent je naplněn očekáváním, tak proč někomu místo dárků vyrobených v Číně nedarovat kousek sebe sama na papíře. Navíc si přitom vyzkoušíte, jestli ještě vůbec umíte psát rukou tak, aby to někdo přečetl.
Jestli mě něco ubíjí, je to stereotyp. Jestli mě něco ničí, jsou to neustálé změny. A mezi tou pumou v kleci a štvanou lesní zvěří se snažím najít vnitřní klid a rovnováhu. A klíče od klece. Když máte pod kontrolou dvířka, kterými můžete procházet dovnitř i ven podle vlastní potřeby, je vyhráno. Chci být raději pumou než laňkou.
