Je dobré dávat si v životě velké výzvy. Napsat své jméno na plakát a vyvěsit ho ven, i když ještě netušíte, co vlastně lidem nabídnete. Já teď čelím blogové výzvě každý den a věřte mi, že ještě pět minut před tím, než začnu psát, nevím o čem. Ale když už se k psaní dostanu a začnu, ještě se nestalo, že bych nenapsala nic. Jen se nesmím bát být trapná, opakovat se, nastavovat rozlícenému davu svou tvář. Kdo jsi bez blogu, hoď po mně lajkem!
Rozdíl mezi psaním deníku a psaním blogu je propastný. To, co se mi honí hlavou, můžu bez obav napsat jen na papír. I ty největší tajnosti, pocity, nálady. Blog je věc veřejná. Prochází tou nejtěžší vstupní i výstupní kontrolou. Autocenzurou.
Už nikdy nebudu jíst kachnu. Už nikdy nebudu jíst kachnu. Už nikdy nebudu jíst kachnu. Možná někdy za dlouhou dobu si dám kousíček kachny. Možná někdy v příštím životě budu zase jíst pečenou kachnu se zelím a knedlíkem. Proč, proč jsem se včera tak přejedla?
Hřbitovy včera doslova zářily zapálenými svícemi. Dokonce i to počasí bylo u nás skutečně dušičkové. Nepříjemný ledový vítr, občas trochu deště a tma celé odpoledne. Vzpomenuli jsme všechny, kteří již nejsou mezi námi, a utíkali domů do tepla. Teď nastává období předvánoční.
Za mého mládí, vím, zní to hrozně, ale je to tak, byla sobota dnem úklidu. Bez výjimky se prostě v sobotu dopoledne uklízelo a do procesu byli zapojeni bez výjimky všichni členové domácnosti. Museli jsme brzo vstávat a všechno stihnout do oběda, protože odpoledne se chodilo do hor na vycházky.
Pátek, blázni mají svátek. Jak se tak všichni na ulici začínají zmenšovat a balit do kapucí, šál a teplých kabátů, je nejvyšší čas udělat něco bláznivého. Co vám rozbuší srdce a rozproudí krev. Co vám udělá radost a vyplaví adrenalin. Že nevíte, co by to mělo být? No je to váš život, tak přemýšlejte.
Jak nám venku ubývá denního světla a slunečního svitu, je pro mne stále těžší ráno vstávat a večer číst. Kromě toho, že si člověk může melatonin doplňovat v tabletkách, což mi připadá jako krajní řešení, můžete si vylepšit život v temnější polovině roku i jinak. Přirozeným denním světlem ze zásuvky.
Jsem člověk, který nesmrká a nekýchá po celý rok. Lidi, co pořád potahují nosem a kýchnou desetkrát za sebou i v letním parnu, mě nebetyčně rozčilují. Svého času jsem v kanceláři stanovila počet kýchnutí na osobu a den. Dnes bych musela na chodbu i já. Dorazil podzim a s ním i moje rýmička. Hepčáááá!
