Myslím, že mám dost čtenářů – svědků na to, že píšu svůj blog denně. Cvičná kontrola countdownu ale opět ukázala, že mi tři dny chybí. Tři dny, které jsem ztratila někde v těch záhadných časoprostorových skulinách. Jako by vám dnes někdo řekl, že je už středa, a vy byste přísahali na život, že je neděle. Tak není. Je středa.
Když jsem byla na mateřské dovolené já, žádný pořad typu Sama doma v televizi neběžel. Ostatně, byla jsem doma jen rok a za tu dobu, a ještě dlouho po ní, jsem nikdy sama doma nebyla. Teď se mi to občas podaří a řeknu vám, ani nepotřebuju poradit, co dělat. Vím to úplně přesně: NIC.
Vás každý pohyb stojí příliš energie. Proto se brzy unavíte. Poznám to, protože to mám úplně stejně, řekl mi pan masér po dvouhodinovém lámání kolem. Jinak se ta masáž na uvolnění kloubů popsat nedá. A to jsem ji absolvovala v rámci svého hýbacího dne.
Největší inspirací spisovatele a každého milovníka příběhů jsou sami lidé kolem nás. Ať už je známe nebo jen vedle nich sedíme v restauraci, v čekárně, ve vlaku. Ať se nás přímo dotýkají nebo se dějí zcela neznámým lidem. Historky ze života jsou tak šílené, že byste je nevymysleli ani po třech dnech na LSD.
Pokaždé, když se potkám s Libuškou, cítím se jako životní škarohlíd. Čínské přísloví říká: Upadni sedmkrát, vstaň osmkrát. Ona je živoucím vtělením této východní moudrosti. I kdyby padla po tisící, zase vstane a sama sobě se zasměje. Libuška má životní optimismus, díky kterému nestárne a dělá svět kolem sebe příjemnějším místem k životu.
Jsou dny, kdy svítá o něco dřív. Třeba když jedete prvním ranním vlakem do Prahy. Na silnicích je jen málo aut, ale velká spousta cyklistů, kteří šlapou v mlze do práce. Já mám co dělat, abych v polospánku nasedla do auta a dojela na nádraží, oni jsou ve stejnou dobu už v polovině svých ranních kilometrů. Jsou prostě v lepší kondici a šli včera brzo spát. Na rozdíl ode mě.
Víte, jaké to je, když máte konečně chvilku času jen pro sebe? Káva voní, knížka i brýle čekají, až se s nimi vnoříte do společného světa příběhů. Jen si sednout do stínu a být chvíli v klidu, sami se sebou a svými literárními hrdiny, se zrnky skvělé kávy čerstvě pomleté a uvařené do nejoblíbenějšího hrníčku z Jeruzaléma. A přesně v tuto chvíli, deset sekund po začátku plánované pohody, obvykle někdo naruší mé kruhy a dožaduje se pozornosti.
Den #294 jsem strávila s několika milými lidmi. U kávy, u limonády v pivovaru, v perníkové chaloupce kdesi v lesi. Když jsem se vracela večer těmi rozpálenými cestami domů, ještě do mě zezadu narazil nepozorný řidič. Lekla jsem se, to ano, ale nikomu se nic nestalo. A protože jsem měla v žaludku rajský rajský salát od Báry B. (to není chyba, to je přívlastek postupně rozvíjející), nepotřebovala jsem polykat žádné nadávky. Jen jsme se na sebe s vyděšeným pánem usmáli a potřásli si přátelsky rukou.
