Po 70 dnech své blogovací výzvy nabírám opět zpoždění. Koleje vlaků se prohýbají vedrem, naše zahrada připomíná expozici subsaharské Afriky a mé mozkové závity jsou jako pečené závitky. Šedá kůra mozková je na povrchu pěkně křupavá, ale náplň se roztéká pomalu do celé hlavy. Bojím se vysmrkat. Tento způsob léta zdá se být poněkud vyčerpávajícím!
Rozhodla jsem se sepsat soukromý seznam 50 věcí, které bych chtěla do konce života mít či stihnout. Bez ohledu na to, jak reálné či nereálné se jejich dosažení právě jeví právě teď či jak moc mohu jejich dosažení vůbec ovlivnit. Prostě taková větší objednávka do Vesmíru, aby věděli, co pro mě vařit příštích padesát let. Jsem optimistka? No a? Co můžu ztratit?
Jak přežít léto, když nemáte dovolenou? Pokud jste na tom jako já, která dávám přednost dovolené mimo hlavní sezonu a když to jen trochu jde, cestuji v zimě, časně zjara nebo pozdě na podzim, trávíte léto v práci. Když se pak člověk vrátí vedrem a maily zmožený domů, většinou jen padne a není schopen už ničeho. Dny plynou a vyčerpání narůstá. Řešením jsou časové skuliny.
Vždycky jsem si lebedila v mužské společnosti. Mám ráda chytré muže, kteří vidí svět v souvislostech, mají odvahu a jsou velkorysí, nezabývají se blbostma a navíc pěkně voní. Ale zatímco podobných mužů každým rokem ubývá, alespoň v mém světě, potkávám stále více inspirativních a zábavných žen.
ednou za čas začnu s generálním úklidem. Vymetám pavučiny ze všech možných koutů, nekompromisně vyhazuju nebo nepotřebné daruji potřebným, vysypávám koš, třídím věci do složek a uklízím si je tam, kde je nikdo nenajde. Čtu si poštu a snažím se odpovídat důležitým nebo milým lidem (jsou to dvě množiny, které se neprotínají). Probírám se fotkama a většinu z nich ničím. Zavírám a otvírám okna, aniž bych je umývala. Ale nakonec přetřu alespoň klávesnici a obrazovku. Ano, uklízím si v počítači.
Kulatý den mého coutdownu tak trochu vyzývá (brzy, jazyk, nazývati, Ruzyně) k rekapitulaci. Co se událo za prvních 65 dní mé Výzvy#365? Je to cesta do pekel marnosti nebo jsem se někam posunula?
Vším, čím v životě jsem, jsem ráda. Každý z nás hraje v životě spoustu rolí, dobrovolných i povinných, krátkodobých nebo celoživotních. Také já jsem žena, matka, manželka, sestra, dcera, kolegyně, kamarádka, majitelka, zaměstnankyně, podnikatelka, občanka, cestovatelka, čtenářka a tak dále. Nejzábavnější ze všeho je být tetou Bá.
Nikdy nemůžu ty tvoje stránky najít. Pořád hledám Zoufalou Báru, napsala mi nedávno kamarádka Bára. Narážela tak na mé stránky Zoufalcovy zápisky, které jsem měla dříve. Vlastně je ještě stále mám, ale už na ně moc nepřispívám. Nechtěla jsem být jen Zoufalá, chtěla jsem se vydat vstříc své úžasnosti. Ale dodnes si to lidi, a často i já, pletou.
