Na přelomu tisíciletí byly velkým hitem videokamery. Byly obrovské, nosily se ve speciální brašně a musely se do nich kupovat pořád nové kazety, protože měly dobu záznamu 60 nebo 90 minut. A když jste v té době měli, jako my, malé dítě, nikdy to nestačilo.
My, co jsme strávili dva roky mládí v JZD, máme teď žně. Protože jednou jézéďák, navždy jézéďák. Když jedu kolem širých lánů obilí a vidím, jak kombajn chroustá zlaté klasy, vzpomenu si na zlaté časy, kdy jsem vydávala časopis Žňováček. Jako vážně.
Vzbudila jsem se uprostřed noci bolestí. To není nic příjemného a zná to každý z nás. První tři sekundy blaženého nevědomí a pak bolest vystřelující své ohnivé šípy po těle. Jenže dnes je něco jinak. Ta bolest se nehromadí za pravým okem a nevystřeluje do mozku. Není to migréna. Bolí mě v zádech a nemůžu se hnout.
Sociální sítě v době dovolených by se měly některým lidem zakázat. Jak na straně těch, co právě postují stou fotku u vodní hladiny s dotazem A jakpak se máte vy?, tak na straně těch, co se na ty fotky dívají v práci a jejich vlastní život se jeví jako nevydařený, upracovaný a ne-hodný sdílení s ostatními. Pravda je zase někde uprostřed.
Chcete-li strávit s někým zbytek života, zeptejte se ho, jakou doma poslouchali hudbu. Protože vzpomínky na dětství nevymažete, ani kdybyste se přestěhovali na druhý konec světa. Jak přijde nostalgie, můžete být doma dost překvapeni hudebním vkusem svého protějšku. Já teda překvapena nejsem, protože jsem věděla, do čeho jdu.
Věřte, nevěřte, ztratila jsem jeden den života. Tedy, obrazně. Stačí vyměnit telefon, a dějí se fakt divné věci. Některé apky skáčou z jednoho telefonu do druhého samy jako žabky. Některé vymazlené a perfektně fungující vychytávky však nenávratně zmizí.
Spím ráda, často, hluboce a hlasitě. Spánek je pro mne něco jako stav bezvědomí, zvláště v poslední době. Když se mi chce spát, sednu do postele a řeknu Dobrou, a než dopadne hlava na polštář, už spím. Na to druhé slovo Noc už skoro nikdy nedojde. Padám za zavřenými víčky do blaženého spánku rychlostí světla, vlastně tmy.
Dnes je to přesně 30 let, co jsme byli s mým mužem seznámeni. Trpný rod je tady schválně, stali jsme se totiž obětí plánovaného komplotu našich kamarádů Dany a Káji, kteří spolu chodili. Já jsem se kamarádila s Danou, můj budoucí kluk s Kájou, takže se rozhodli z nás také vytvořit pár. Nikdo nebyl překvapenější než oni dva, když jsme se do sebe opravdu zamilovali, a nakonec jsme se brali dřív než oni. Jsme spolu šťastně dodnes, my i oni. Zázraky se někdy prostě dějí, i když byste tomu někdy nevěřili.
