Tak jsme se konečně dočkali teplíčka. Ráno vstávám bosou nohou, je nejen teplo, ale i světlo, dokonce už před šestou ranní svítí sluníčko a obloha je modrá. Můžu snídat na terase, poslouchat švitoření ptáků a kochat se kvetoucí krásou svých kytek. Prostě idyla. Jenže po probouzení venku nenásleduje cesta na pláž nebo na plovárnu, ale jízda autem bez klimatizace do podkrovní kanceláře bez klimatizace a v odpoledním žáru zpět. Den dušení se ve vlastní šťávě.
Dnes slavím se svým mužem 29 let společného života, což je naprosto neuvěřitelné. Ne proto, že bychom snad spolu vydržet nemohli. Ale proto, že jsme se brali teprve nedávno. Svatební den plný neuvěřitelných situací jsem už dříve popsala v jedné své povídce. Pokud jste ji ještě nečetli, poslužte si.
Životní zkušenost mi velí, že na dovolenou, přátelství či soužití jsou 3 osoby nevhodné. Vždycky budou dva proti jednomu, ať už se poměr sil přelévá mezi vznikajícími a zanikajícími dvojicemi spojenců jakkoliv spravedlivě. My jsme tři i v rodině a věřte mi, že vím, o čem mluvím, respektive píšu. Nejsem žádná bláznivka ujíždějící na horoskopech v ženských časopisech, ale jsem přesvědčena o tom, že znamení zvěrokruhu prostě lidi determinují, ať už tomu věří nebo nevěří.
Život na malém městě má spoustu výhod. Většinu lidí tady znáte a víte, co od nich čekat. Málokdo a máloco vás překvapí. Příroda je deset minut pěšky z centra a do čtyř větších měst v okolí dojedete autem za půl hodiny. Občas ten velký svět zavítá i k nám, jako třeba při hudebních slavnostech nebo filmové přehlídce. Dnes začal třídenní maraton rozličných vystoupení Bystřice žije! a to přímo pod našimi okny.
Brno prostě buď máte rádi nebo ne. Já jsem ho ráda neměla, a teď ho ráda mám. Myslím Brno, ne cestu do Brna nebo cestu ucpaným Brnem, to je čisté utrpení. Ale když už tam jsem, tak jsem tam ráda. V Brně se může stát prakticky cokoliv. A taky se to stává.
Kolik máte fotografií svých praprarodičů z doby jejich mládí? Na kožešině od fotografa, od prvního přijímání, sváteční rodinnou fotku, možná portrét ze školního tabla a pak svatební fotografii. Pár malých momentek z dovolené, na kterých ani lupou nepoznáte, kdo je kdo. Když se někde objeví fotografie z vašeho města z počátku století, je kolem toho povyk a muzeum vyvěšuje státní vlajku. Staré zažloutlé fotografie jsou prostě vzácné. Nejtěžší je najít je a ze střípků poskládat obraz té doby a lidí, kteří v ní žili.
Moje osobní Výzva#365, roční countdown, je snahou zachytit myšlenky jednoho roku života a snažit se najít v sobě Úžasnou Báru. Opakuji to jen pro ty, kteří se ke čtení dostávají až teď a třeba netuší, o co go. Každodenní psaní krátkého blogu snad dá v součtu roku pořádný kus textu o mně samé. Také menší výzvy, které přicházejí intuitivně v průběhu roku, se snažím využít ve svůj prospěch. A přitom doufám, že to nezní jako egoismus, sebestřednost nebo posedlost sdílet své vlastní názory veřejně. Naopak, někdy je to dost těžké se ke všemu přiznat. Že selhávám. Že začínám znovu a znovu. Že cesta k úžasnosti bude dlouhá a že mě to děsí. Ale jsem odhodlána to nevzdat, navzdory sobě samé.
Jsem člověk mazlivý. Na lidi, které mám ráda, se vrhám bez zábran. Ráda se objímám, těší mě doteky a pohlazení, jsem vyloženě kontaktní typ. Nejsem ovšem na hlavu padlá a respektuju, když si někdo naopak drží fyzický odstup, navzdory dlouholetému vřelému vztahu. Jsou prostě lidé mazliví a lidé nemazliví.
