Kolik máte fotografií svých praprarodičů z doby jejich mládí? Na kožešině od fotografa, od prvního přijímání, sváteční rodinnou fotku, možná portrét ze školního tabla a pak svatební fotografii. Pár malých momentek z dovolené, na kterých ani lupou nepoznáte, kdo je kdo. Když se někde objeví fotografie z vašeho města z počátku století, je kolem toho povyk a muzeum vyvěšuje státní vlajku. Staré zažloutlé fotografie jsou prostě vzácné. Nejtěžší je najít je a ze střípků poskládat obraz té doby a lidí, kteří v ní žili.
Moje osobní Výzva#365, roční countdown, je snahou zachytit myšlenky jednoho roku života a snažit se najít v sobě Úžasnou Báru. Opakuji to jen pro ty, kteří se ke čtení dostávají až teď a třeba netuší, o co go. Každodenní psaní krátkého blogu snad dá v součtu roku pořádný kus textu o mně samé. Také menší výzvy, které přicházejí intuitivně v průběhu roku, se snažím využít ve svůj prospěch. A přitom doufám, že to nezní jako egoismus, sebestřednost nebo posedlost sdílet své vlastní názory veřejně. Naopak, někdy je to dost těžké se ke všemu přiznat. Že selhávám. Že začínám znovu a znovu. Že cesta k úžasnosti bude dlouhá a že mě to děsí. Ale jsem odhodlána to nevzdat, navzdory sobě samé.
Jsem člověk mazlivý. Na lidi, které mám ráda, se vrhám bez zábran. Ráda se objímám, těší mě doteky a pohlazení, jsem vyloženě kontaktní typ. Nejsem ovšem na hlavu padlá a respektuju, když si někdo naopak drží fyzický odstup, navzdory dlouholetému vřelému vztahu. Jsou prostě lidé mazliví a lidé nemazliví.
Přiznávám, nemám talent ke hře na klavír. Trápila jsem se v lidušce nekonečně dlouhých šest let s minimálním výsledkem. Nakonec paní učitelka, snad ne mým výraznějším přispěním, zemřela, a já jsem za klavír nesedla ke cvičení už nikdy v životě. Oč horší hráč, o to nadšenější jsem posluchač. Nejraději mám staré klavíristy a Jitku Čechovou.
Přestože jsem zrozena v zemském znamení Býka, jsem vodní živel. Miluju vodu ve všech skupenstvích. Dnešní píseň Hradišťanu je krásná a třeba vám trochu osvěží dnešní horký den.
Původním záměrem mé výzvy #365 bylo psát tak dlouho, dokud mi to psaní zase nepůjde. Jako bych chodila každé ráno běhat a po roce uběhla maraton jako nic. S tím rozdílem, že když běháte, nikdo nemusí vidět, jak to bolí, jak komicky vypadáte na začátku, jak se potíte a nadáváte. Když píšete blog, vidí vaše pokroky i pády každý, kdo na vaše stránky zabrousí. Nelze vyběhnout pod rouškou tmy a vrátit se jako ultramaratonec.
Ladislav Floreán (24) je kuchař původem z Bratislavy, který ve své pražské minigarsonce vaří několikachodové menu pro hosty z celého světa. Inspiraci pro svou zážitkovou kuchyni bere na stážích ve špičkových restauracích Evropy, kde pracuje od rána do noci bez nároku na mzdu. Domů se vrací bez peněz, ale plný nových zkušeností a moderních trendů, které využívá ve svém podnikání.
Když básník Jan Skácel pojmenoval jednu svou sbírku Smuténka, našel slovo, které pro každého z nás znamená něco trochu jiného. Smuténka za nás smutná se občas vynoří i v mém životě. Prostě najednou vám na duši sedí zvláštní tíha, aniž by byl nějaký objektivní důvod k tesknění či žalu. Oči mi vlhnou při každém náznaku něčeho něžného, rozpláče mě i štěně v reklamě nebo písnička v rádiu, jejíž slova najednou zvláštně souzní s tím, co právě cítím.
