Heslem dnešního dne by mohlo být ono okřídlené Bohu blíž. Několikrát jsme změnili plány, až jsme došli k závěru, že nejlepší je chodit a jezdit intuitivně a prostě moc neplánovat. Člověk vždycky na něco zajímavého narazí právě ve chvíli, kdy se jen tak toulá, naskočí do okolo projíždějící tramvaje nebo se zamotá v úzkých uličkách a dá si sklenku portského na terase s okouzlujícím výhledem na město. Dobrá zpráva je, že se mi Lisabon začíná konečně dost zamlouvat.
Středa 8. ledna 2020 byla oficiálně dosud nejdelším dnem v tomto roce. Za 24 hodin jsem spala chvilku v Brně na posteli se dvěma cizími ženami, chvilku v letadle na růžových mráčcích a možná po sekundách několikrát odpoledne pokaždé, když jsem se posadila. Motto dalšího zájezdu Jardatour zní: Kdo se bojí, sere v síni, a my se ho snažíme naplnit ze všech sil. Jsme v Lisabonu.
Danuško, mrzí mě, že…. Tak začínal slavný seznam nenaplněných očekávání maminky mé kamarádky, s níž jsem kdysi na gymplu trávila víkend na jejich rodinné chatě. Zatímco my jsme kouřily někde na mezi a probíraly zásadní otázky života, maminka při přepadovce kontrolovala ustlané postele, umyté nádobí a záhyby na předložce u krbu.
Definice idiota vychází z očekávání změny, i když děláme stejné věci stejným způsobem. Proto jsem si letos po mnoha letech nedala žádná novoroční předsevzetí. Není důležité, čeho konkrétně chci dosáhnout. Hlavní je pochopit, že každá změna začíná v mé hlavě. Pokud nezměním sama sebe, bude všechno kolem dokola stejné nebo horší. Nenaučím se anglicky. Nezhubnu. Nenapíšu knihu.
Vánoce na ledě pokračují i na Silvestra. Sedím v kotli kanadských fanoušků a zuřím. Rozhodčí opět nespravedlivě vylučují naše, dva další hráči jsou zraněni, a ještě prohráváme o čtyři góly. Plánuji pro svého muže tvrdou odvetu za letošní program. Příštího Silvestra se mnou půjde do divadla. Na balet!
Úžasný život spočívá i v tom, že má člověk možnost zažít úžasné momenty v širokém spektru lidského konání. Tak jsem dva dny zpívala koledy po kostelích a oslavovala Ježíška panáčka, a teď mám hlasivky vyřvané z nadávek na rozhodčího, který nám neuznal gól. Ocitla jsem se v zajetí testosteronu na mistrovství světa juniorů v hokeji.
Ten novinový titulek mě fakt zaskočil. Začínají dvacátá léta. Na rozdíl od let desátých, která byla v tomto i minulém století spíše nevýrazná, za pár dní začíná dekáda, která dosud označovala bezstarostný životní styl, jazz, dobu krásné módy a lesk večírků a divadel. Jaká budou ta nová dvacátá léta?
Říct něco bez obalu znamená nebrat si servítky. Jít přímo k věci. Najít jádro pudla a pojmenovat ho. Zatímco v oblasti komunikace to někdy vyžaduji a někdy bych zase byla raději, kdyby svá slova lidé balili do přívětivějšího župánku, pokud jde o obaly věcí, mám jasno. Chtěla bych žít bez obalu.
