Rodinné návštěvy a všelijaká vánoční kulturní povyražení mi zabraly celé dva dny, takže fakt nebylo kdy psát. Pak jsem zase byla vytočená a nahněvaná na sousedy, takže jsem se potřebovala nejprve uklidnit, abych si tady jen nevylívala svá osobní trápení. Je přece tolik zajímavějších témat ke psaní. Třeba správná chůze.
Dnes večer budeme všichni obdarováni. Každý tomu rozumí, vždyť se těšíme na Štědrý večer. Můžeme citovat zpaměti, že "Největší radost udělá takový dárek, který člověk vyrobí sám pro toho druhého…Z lásky." Ale nakonec většinu dárků stejně kupujeme. Vybrat ten správný dárek je těžké, ale přijmout některé dárky je snad ještě těžší. I o Vánocích.
Těsto na perníky? Mám! Těsto na vánočku? Jasně! Už od rána kyne u topení. Tak ještě sbalit vál, váleček, mouku, vajíčko, zástěry a všechno to odvézt do cizího města, tam to upéct a nechat sníst cizím lidem. Takto vypadá ideální den naší rodiny. Protože Bača peče vánočku a my u toho nesmíme chybět!
Zemská gravitace prochází v posledních dnech nějakým zásadním upgradem. Zesiluje, a to tak, že velmi. Věci, pokrmy, nástroje, a hlavně lepkavá těsta jsou přitahována k zemi v nebývalé míře. Zatímco neustále sbírám ze země něco, co mi upadlo, gravitace s sebou do víru otáček vzala i čas. Opět se mi ztrácejí celé dny. Není to vidět, není to cítit, ale dopady této vesmírné rošády ovlivňují a otravují můj život.
Ten člověk mluví a mluví, ale já vůbec nevím, co říká. Mluví česky, mým rodným jazykem, s použitím mnoha cizích výrazů. Jednotlivým slovům rozumím, ale ty věty nemají žádný význam. Tohle není další noční můra, bohužel. Je to skutečné pracovní jednání. Po čtyřech hodinách slovního průjmu se cítím, jako bych přihlížela průjmu skutečnému.
Naše dcera byla opět malá. Na malou chvíli jsem ji na nějaké oslavě u nás doma ztratila z dohledu. Když jsem ji opět našla, byl z ní malý budhista s vyholenou hlavou, v šafránovém rouchu a skelným pohledem. Chtěla jsem ji obejmout, ale zjistila jsem, že jsem si v té hrůze nadělala do kalhot a lidé ode mne odstupují. Navíc se mi nohy začaly propadat do nějaké bažiny, která mě nakonec pohltila celou. Vítejte ve světě mých nočních můr.
Je neděle, sedm hodin ráno. Už čtvrtou hodinu nespím, protože v baru v sousedním domě řve hudba tak, že třese stěnami našeho domu i pelestí postele. Pod okny se shlukuje podnapilá mládež ke společnému kouření a vypouštění nadávek. Píchá mě u srdce a třesou se mi ruce. Pouštím si americké koledy a v kuchyni peču vánoční cukroví. Abych přehlušila sprostoty z venku. Abych začala třetí adventní neděli aspoň trochu vánočně, opilcům a neznabohům navzdory.
Už jsem tu mnohokrát zmínila svou snahu regulovat počet věcí, které vlastním. Nemáme malý byt, ale několik velkých pokojů, které jsou navzdory spoustě věcí, které jsme darovali, vyhodili nebo je manžel potají přesunul do přízemí, pořád zaplněné. Co do počtu u nás vévodí knihy (zejména moje), hrnky (zejména dceřiny), boty (zejména manželovy). A po dnešním úklidu šuplíkové skříně, která nešla zavřít od Kuvajtu napadení, přidávám na seznam ponožky.
