Začínám psát na 141. stránce wordovského dokumentu. Blogy píšu za sebou jak to leží a běží, a kdyby to bylo na papírech, už by to byla pěkná hromada. Občas mám záblesky poznání, ke kterým mě tento úkol dovedl. Ale zatím to nedokážu zachytit slovy. Tak píšu dál.
Kdy jste naposledy našli v poštovní schránce rukou psaný dopis? A kdy jste nějaký dopis sami poslali? Dávno, dávno již tomu, což? Nejvyšší čas to napravit. Advent je naplněn očekáváním, tak proč někomu místo dárků vyrobených v Číně nedarovat kousek sebe sama na papíře. Navíc si přitom vyzkoušíte, jestli ještě vůbec umíte psát rukou tak, aby to někdo přečetl.
Jestli mě něco ubíjí, je to stereotyp. Jestli mě něco ničí, jsou to neustálé změny. A mezi tou pumou v kleci a štvanou lesní zvěří se snažím najít vnitřní klid a rovnováhu. A klíče od klece. Když máte pod kontrolou dvířka, kterými můžete procházet dovnitř i ven podle vlastní potřeby, je vyhráno. Chci být raději pumou než laňkou.
„Tak Vám přeju šťastné a veselé Vánoce“, loučila jsem se dnes s paní prodavačkou v papírnictví. V liduprázdné prodejně jsem si během pár minut koupila vánoční papíry, jmenovky a nálepky. Do konce roku mě tady už nikdo neuvidí. „Pokud jste na něco nezapomněla,“ usměje se paní prodavačka, jako by věděla víc než já.
„Tak vy jste ta Úžasná Bára?“, ptá se mě paní za přepážkou na poště. Přišel mi balík s mým občanským jménem a dodatkem, že jsem Úžasná. Paní si mě prohlížela s brýlemi na nose, jako by si říkala: Tak to jsme tady ještě neměli. A víte co? Podívala jsem se na ni, usmála se a řekla: „Ano, to jsem já. Úžasná Bára.“
Půlka národa je doma, druhá půlka slaví 17. listopad. Revoluci. Samet. Konec totality. Pro mě byl rok 1989 také dost převratný, a to už od 9. července. Poznala jsem svého budoucího muže. Za 11 měsíců se konaly první svobodné volby a my jsme se jako správní vlastenci rozhodli oslavit tento den svatbou.
Nepsala jsem blog celý týden. A víte co? Vůbec mi to nechybělo. Jako člověk prostě popírám veškeré teorie o 21denním budováním návyku. Píšu tři měsíce v kuse, ale zvyk z toho není. Nikdy nebude. Autorský blok je prostě nedostatek inspirace. Podnětů, které by spustily v hlavě proud myšlenek hodný nebo vhodný k zachycení.
Jsou dvě hodiny v noci. Vzbudila mě bolest ve vlastní hlavě a hluk z ulice. Polykám třetí prášek proti migréně a piju druhý čaj. Řeknu vám, někdy mě stojí mnoho sil udržet se na cestě za vlastní úžasností. Jsem v polovině odpočítávání a mám chuť všechno vzdát. Nejvyšší čas vrátit se na samý začátek a připomenout si, proč a kam jsem se vlastně vydala.
