Co není pojmenováno, to prý neexistuje. Jazykovědkyně Jana Valdrová vypracovala metodiku inkluzivního jazyka a školí firmy, instituce, veřejnou správu, média i jednotlivé mluvčí, jak koncipovat texty a promluvy zdvořileji, adresněji, uživatelsky vlídněji. Prostě tak, aby se všichni cítili osloveni a respektováni. Ženy, muži i nebinární osoby.
Nealkoholické šampaňské a po půlnoci do postele. Tak vypadal můj letošní Silvestr v domě pro seniory. Spala jsem v tichu a klidu až do rána a bylo to naprosto senzační. Přelom roku jsem strávila se svou maminkou.
Děkuju, Děkuju. Děkuju. Ohlédnutí za končícím rokem je plné vděčnosti. A výhled do roku nového plný možnosteí. Moc neplánuju. Moc neočekávám. Ale jsem odhodlaná pokračovat v jízdě s Úžasnou Bárou, dokud nás to bude spolu bavit.
V posledních dvaceti letech jsem si střídavě psala tajný deník, veřejný blog, kreativní nápady podle Umělcovy cesty nebo Zoufalcovy zápisky na cestách. Letos jsem sbírala pocity do Deníku zážitků.
V našem městě máme kouzelnou velkoprodejnu potravin. Každý zákazník, který do ní vstoupí, se stane neviditelným. Tedy my se navzájem vidíme, občas si i povídáme. Ale když se přiblížíme k nějaké dvojici prodavaček, vím naprosto jistě, že polkneme pilulku neviditelnosti. Fakt zázrak!
Nemám ráda laskavý humor. Takovou tu „člověčinu“. Hlazení po srsti s blazeovaným úsměvem a vědomím, že dělám správnou věc. Mně úplně stačí, když je někdo přirozeně laskavý a vůbec se nemusí snažit o nic jiného. Laskavost a humor dohromady je nekonečná nuda.
Z Liberce domů do Hostýnských vrchů to trvá pár hodin, ale my jsme si na cestu vyhradili celý den. Rozloučili jsme se s Šárkou a holčičkami, zamávali Ještědu v mlze a vydali jsme se s Jardou na poslední část road show podél státních hranic.
Jediným rovným místem v Jablonci je přehrada, kterou cestou míjíme, ale Liberec na tom není o moc lépe. Ovšem kdo by si stěžoval, když se cestou můžu kochat z tepla auta všemi barvami podzimu. Občas mám pocit, že se noříme do obří fototapety s červeno-žluto-oranžovo-zelenými stromy.