Bylo, nebylo. V dobách před Googlem si, milé děti, lidé psali dopisy. Pěkně ručně, vůbec ne stručně, na dopisní či jiný papír. Vkládali psaní do obálek a házeli do schránek na rohu ulice.
Máloco má na člověka takový vliv jako prostředí, v němž vyrůstal. Zvyky, otevřenost a atmosféra v rodině člověka ovlivní na celý život, ať už si to uvědomujeme či nikoliv.
Dnes je Mezinárodní den úsměvu. Člověk by se skoro zasmál, jaká výročí jsou lidé schopni vymyslet.
Přestala jsem psát.
Tvůrčí krize přišla v nejnevhodnější okamžik. Vymyslela jsem si svůj web. Zmermomocnila webmastera, aby na něm dělal v exponovaném čase před svou maturitou. Naučila jsem se ovládat další redakční systém. Měla jsem plán a nadšení. A po několika nadějných počátečních pokusech jsem prostě přestala psát. Zničehonic. Jakmile byly podmínky ke psaní kolem mne téměř ideální, něco ve mně se zaseklo. Seděla jsem před bílou stránkou v počítači a slova zůstávala uvnitř vřavy v mé hlavě. Ochromila mě největší tvůrčí krize, jakou jsem kdy zažila. A to já píšu stejně přirozeně jako dýchám. Tedy, psala jsem.
Moje první návštěva Anglie delší než přestup na letišti. Londýn? Ano! Brighton a anglický venkov? Ano! Cantenbury, kolébka anglikánské církve? ANo! Ano! Ano! Bylo to poprvé a určitě ne naposledy. Zoufalcovy zápisky tentokrát nebyly, bylo totiž další poprvé - poprvé na cestě bez počítače. A zápisky psané zpětně nejsou pravý Zoufalec. Tak snad si příběh poskládáte alespoň z fotek, které jsem po cestě ulovila.
Zatímco ostatní íještě spí, vydávám se některá zázračná rána na známá i neznámá místa meditovat, protáhnout se, fotografovat. Všude je naprosté ticho, klid a mír. Neznám poetičtější začátek dne, s nohama mokrýma od ranní rosy a hlavou čistou jako nebe nad hlavou.
Ať se mnou souhlasíte nebo nesouhlasíte, já si myslím, že každý člověk je schopen neuvěřitelných věcí. Věcí, kterým nevěří ostatní, kterým nevěří ani on sám. A že od jejich objevení a využívání nás dělí právě jen ta mentální síla a víra v to, že dokážeme prakticky cokoliv.
Málokteré české slovo prošlo v posledních dvaceti letech takovým posunem významu jako zdánlivě neškodné slovo přítel – přítelkyně. Dříve spolu moje holka a můj kluk chodili, pak se vzali a byli z nich manželé. Moje stará a můj starý, v nejhorším případě. Můj muž a moje paní v tom nejlepším. Pak se třeba zase rozvedli, byli z nich ex-manželé, a znovu si vzali někoho jiného a byli z nich opět manželé a manželky. Kdo nespal s manželkou, měl milenku.
